Říjen 2012

To je můj život.

14. října 2012 v 11:19 | Semi Lee |  Big World
Můj je jen můj život, a však nemůžu říct, že by mi ho někdo nemohl vzít. Hektický školní rok začal a já nic nestíhám, ale přece jen to dělám pro sebe. Učím se pro sebe aby měl můj život nějakých kvalit. No a co pak ten puberťácký, v mé mysli ještě nestárnoucí život.

Vraťme se o pár let dřív, do doby kdy nám patřilo celé pískoviště za domem, nebo tahle či tamta houpačka na dětském hřišti. Ano spávně, nejsou to vaše prokalená srudenská léta, ale je to dětsví. Ono sladké nezkažené párletí vašeho života. Znáte to "To je moje ! Já ti to nepujčím!" Malinkatí sobci vykřikující po svých kamarádech. Je záhadou, že tu nebo onu hračku ti malí caparti chtějí ve chvíli, kdy si ji chce ba jen i vypujčit nějaký ten školkovský přítel.

Posuňme se o kus dál, do školních lavic, kdy nám patří už i aktovka. A pak už si k tomu připisujete další věci, a mnohdy i osoby. Lidé, jako takoví, si strašně, až neobvykle přivkastňují všechno. Moje tužka, moje kamarádka, můj pes, moje holka, moje škola, moje práce, můj život, moje smrt. Dobře, ten poslední bod si za živa nikdo nepřivlastní. A pokud to dělají (nám nevědomky) lidé po smrti, dozvíme se to až, až tam.

Co nám, ale doopravdy patří ?

Na druhou stranu, začínám si uvědomovat, že moje jsou věci, ketré mi nikdo nemůže vzít, vzpomínky, ty dobré, a bohužel i ty špatné. A pak jsou tu rozhodnutí a za ně patřičné následky. Ta tíha všeho, kterou musím na svých "křídlech" unášet sama.