Červenec 2012

Dinosaurus optimista

23. července 2012 v 9:06 | Semi Lee |  Big World
Kampak se poděl věk Hippies ? Všude samé: "Mír a lásku, bratře." Teď po tom neštěkne ani kočka. A však život je třeba brát s úsměvem. Tak nějak optimisticky. Mám takový pocit jen já, nebo tím trpí celá společnost ? Optimismus se v dnešní době vypařuje, jako když pára z hrnce stoupá ke stropu výš a výš a pak se někam zcela vytratí. Sama sebe bych popsala jako optimistu s občasnými sklony k melancholii a to je mi sotva 15. Kam tahle doba spěje ?

Kdo je to optimista ? To ví i tetička Wiki, i když co ona neví ? A proto se ani nebudu divit, když najdu články zkopírované právě od ní. Ale teď k jádru věci. Vyrostli sme.

Ano. Vyrostli jsme z optimismu. Ve 30 ze mě bude umračený pesimista, co bude všechno vidět černě. Budu se méně smát a budu si říkat proč jsem se nechala zahalit do šedi dnešního světa. Když svět je přece tak barevný. Všude nemusíme vidět jen černý odstíny. I když, ty staré, zašlé, černobílé fotografie mají takové krásné kouzlo. Proč já mám jen takový zlozvyk a pořád odbíhám od tématu ? Nu což.

Usměj se, koukni z okna a ber svět pozitivně. Skoro bych řekla, že optimista se řadí do skupiny, kde je i gentleman - vymřelý druh. No, vlastně je optimista dinosaurus. Tak se nebojme zavítat do Jurského parku za optimisty.


Malá, velká tajemství

8. července 2012 v 21:04 | Semi Lee |  Write
Je kolem půlnoci. Hodiny pomalu, ale i přes to hlasitě dávají znamení další ztráty času. Ubíjí mě, jak jde čas dál. Ani na chvíli se nezastaví, ani si neodechne. Nemůžu spát. Kdykoli, když se pokusím zamhouřit oči, ten tikot mě probudí. "A dost!" zakřičela jsem do tmy. Sundala hodiny ze zdi a plnou silou s nimi třískla o podlahu. Skleněné hodiny se roztříštily na miliony kousíčků. Bylo mi do pláče. Nikdo tu nebyl. Slza se mi začala spouštět dolů, jako když se pavouk snaží dostat pomocí pavučiny na zem. Podrobně obkreslovala křivky mého zatraceně ztraceného obličeje. Zrcdlo bylo v té době mým největším nepřítelem. A při tom jsem před ním postávala každý den. Nové ráno. Přes půlnoc se překotily první minuty. Dnes v noci, teda ráno nebudu spát. Řekla jsem si v hlavě. Zapálila jsem svíčku, prohrabala šuplíky a objevila starý zaprášený deník, propisku a fotoalbum. Byl v druhém dnu zásuvky. Nikdy jsem ho tam neviděla. Spíš jsem si nikdy nevšimla toho, že je tam druhý dno. Zatočila se mi hlava. Vjel do mě tak divný pocit, že jsem málem neudržela balanc a skácela se k zemi. Avšak, na pár kroků jsem se zmohla. Vyšla jsem ze dveří svého pokoje přímo ke kuchyni. Rožla jsem světlo, zakryla jsem si oči. "Moc světla, moc světla." řekla jsem, jako to dělávám vždycky. Postavila jsem si vodu na kafe. Mezi tím, než se voda dovařila, dívala jsem se z okna, jak si hvězdy tiše proplouvají nocí. "Cvak" čudlík, jež označuje, že je voda dovařená cvakl. Zalila jsem si kafe a přidala 3 lžičky cukru, mléko. "Au...ach, ty jsi ale nešikovná Sofio!" opařila jsem se. Zhasla světlo a odešla za tajemstvím do mého pokoje. Propiska, která ležela vedle toho zaprášeného deníku, který voněl starotou, pomaloučku ukončovala svoji písařskou kariéru. Docházel v ní inkoust. Otevřela jsem deník někde u prostřed. Stránky byli roztrhané a zažloutlé, naparfémované sladkou vůní. Zabořila jsem hlavu do polštářů a zvedla deník nad hlavu. Na tváři mi přistál ňějaký cár papíru. Můj rodný list. Ten pravý. Sofia Isabelle Carfildová, 14.10.1995. Vše co na něm bylo napsané, bylo stejné jak na tom, který si schovávali moji rodiče u dokladů, kromě přijmení, ale o tom vím. A až na jména mých rodičů. Vždycky jsem si myslela, že jsem já ta, která má miliony tajemství, ale nikdy, nikdy jsem ještě neměla takovéhle - velké, ohavné tajemství. Jako "moji rodiče". Jsem adoptovaná ? Hůř. Unesená. Letos mi bude 17. V tom deníku jsou dopisy, výstřižky z novin a můj kreslený portrét. "Ztratila se roční holčička." "V Anglickém Londýnu se ztratilo roční dítě." Ty titulky byly přímo bijící do očí. Sáhla jsem po tom dopisu. "Drahá Sofie," začala jsem s napětím číst rukopis. "Jmenuji se Helen. Jsem tvoje.." Helen ? Ta osoba je moje matka, byla napsaná na tom rodném listě. Přestaň se cukat Sofie a čti dál, postrčila jsem se, "..matka. Jetsli tohle právě čteš, znamená to, že si objevila kus pravdy. Musela jsem se tě vzdát. " Vzdát ? Vlastní dcery ? Jednoročního bezbraného dítěte? To jako vážně? Začala jsem hysterčit, ale přes to četla dál. "Stalo se to, když ti byl rok. Na internetu jsem našla rodinu přesně pro tebe, tu v které se teď nacházíš. Hledali malé zrzavé děvčátko, tak roční. Nezvládala jsem to a tak jsme se domluvili. Klaplo to. Vše se sehrálo jako únos. Abych z toho nevyšla jako krkavčí matka" Jako krkavčí matka ? A co teda jsi ? Usrkla jsem z chládnoucího hrníčku s kávou. A pokračovala. "Mrzí mě to. Na všechno se zapomnělo po nějaké době. " Zapomnělo ? Kolik fingovaných únosů může vymyslet vlastní matka ? "Sbohem. Máma." Prolistovala jsem fotoalbum. Ze starých poničených fotografií se na mě usmívala né zas tak šťastná zrzavá holčička - Sofie. Byl tam celý 1. rok mého života. Zhluboka jsem se nadechla a pak seběhla schody přímo do vstupní haly. Na komodě u věšáku byl stoh fotoalb. Našla jsem to se svým jménem a vrátila se do pokoje. Otevřela jsem a začala se usmívat a pak brečet. Srovnávala jsem jaký úsměv mám v náruči Helen a jaký v náruči mojí, i když né biologické ale pro mě milující maminky. U mámi jsem se usmívala víc, a upříměji a stejně tak jsem se cítila právě teď. "Prásk" uslyšela jsem dveře a s leknutím jsem otočila hlavou na chodbu. Stála tam máma. Uviděla to co mám před sebou a na nic nečekala. Objala mě. Pevně jsem ji tiskla k sobě. "Jsem hrdá, že jsem tvoje, mami". zašeptala jsem jí do ucha. Ucítila jsem jak mi její slza dopadla na rameno. Pak se odtáhla a řekla: "Každý má malá i velká tajemství. Nezáleží na tom, jak dlouho jsou pod pokrývkou ukryty, ale mnohem víc záleží na tom, komu jej pak prozradíš. Je jedno jak na to přijdeš, ale když už se to dozvíš musíš si vybrat, na jakou stranu se postavíš. Miluju tě, i když v tvých žilách nekoluje ta stejná krev. Musela jsem pro tebe bojovat a unést tu tíhu. Mateřská láska je pouto větší, jsi moje malinká holčička a já bych tě nikdy nenechala odejít Sofií." Usmála jsem se a sklouzla pod peřinu. Hlavu jsem měla na mámině klíně a moje chvěhící se tělo se uklidnilo. Teď jsem byla klidná, připravená spát. Zavřela jsem oči a po chvíli uklidňujícího tlukotu mamčiného srdce usnula.