Šedá myška v prázdném pokoji. Svíčka pomalu dohasíná a z rádia se potichu line písnička Summer Paradise (od SimplePlan) namíchaná se zvuky chrastění a rušení sígnálu. Z poza žaluzují oknem proniká noc. Tma harjící se na Crisse Angela. Strach mi, ale nenahání. Být králem vlastního života. Ehm. Královnou.
Jo, puberťáci mají skrátka potřebu se vyjádřit, otevřít si "hubu". A kam to dotáhnou ? Nikam. Jen si ještě víc znepřátelí rodiče, kteří, jak se zdá, nemají pro únik hormonů pochopení. Je to celé o tom, že Vám do hlavy nikdo nevidí, jen mají všichni potřebu říkat co si myslíte.
Poblikávající žárovka, která užuž vypadá, že to vzdá, ale svítí dál. Dělá mi, krapet omšelou, společnost. V rohu pokoje se pousmívá plyšový medvídek, je sám, zaprášen, ale i přes to "Keep smiling".Když se tak koukám kolem, pousmívám se i já. Není tu nic k popukání ani zvláštního, ale já se tu cítím kouzelně. Jako doma. Jako ? Vždyť já jsem doma. Co je to, "to cítit se doma" ? Hřejivý pocit tam někdě u hrudní kosti, na místě, kde obyčejný smrtelník, kromě mě, má až do skonání tlukoucí věc - srdce.
Když mi něco nejde, většinou se to odvíjí od toho, že mám strach. Strach se ukázat, strach, že to zkazím. Strach, že někoho zklamu. A pak je tady ta fáze, když se naštvu, udělám to přesně opačně a pak si jen vyčítavě říkám "A sakra! Tohle se trochu pokazilo" Ale čas nejde vrátit zpátky. Někde bohužel, někdy Bohu dík.
Jsou tu také věci, které mě motivují a posouvají dál. Sny, cíle, přání. A taky naděje na to, že se nikdy nezměním a pořád zůstanu sama sebou. Být pyšná sama na sebe, je to nejpodstatnější a nejtěžší co tě na tvé cestě "mít sám sebe rád" může postihnout.
Jsou tu také věci, které mě motivují a posouvají dál. Sny, cíle, přání. A taky naděje na to, že se nikdy nezměním a pořád zůstanu sama sebou. Být pyšná sama na sebe, je to nejpodstatnější a nejtěžší co tě na tvé cestě "mít sám sebe rád" může postihnout.
