na Blog.cz

Šedá myška v prázdném pokoji. Svíčka pomalu dohasíná a z rádia se potichu line písnička Summer Paradise (od SimplePlan) namíchaná se zvuky chrastění a rušení sígnálu. Z poza žaluzují oknem proniká noc. Tma harjící se na Crisse Angela. Strach mi, ale nenahání. Být králem vlastního života. Ehm. Královnou.

Jo, puberťáci mají skrátka potřebu se vyjádřit, otevřít si "hubu". A kam to dotáhnou ? Nikam. Jen si ještě víc znepřátelí rodiče, kteří, jak se zdá, nemají pro únik hormonů pochopení. Je to celé o tom, že Vám do hlavy nikdo nevidí, jen mají všichni potřebu říkat co si myslíte.

Poblikávající žárovka, která užuž vypadá, že to vzdá, ale svítí dál. Dělá mi, krapet omšelou, společnost. V rohu pokoje se pousmívá plyšový medvídek, je sám, zaprášen, ale i přes to "Keep smiling".Když se tak koukám kolem, pousmívám se i já. Není tu nic k popukání ani zvláštního, ale já se tu cítím kouzelně. Jako doma. Jako ? Vždyť já jsem doma. Co je to, "to cítit se doma" ? Hřejivý pocit tam někdě u hrudní kosti, na místě, kde obyčejný smrtelník, kromě mě, má až do skonání tlukoucí věc - srdce.

Když mi něco nejde, většinou se to odvíjí od toho, že mám strach. Strach se ukázat, strach, že to zkazím. Strach, že někoho zklamu. A pak je tady ta fáze, když se naštvu, udělám to přesně opačně a pak si jen vyčítavě říkám "A sakra! Tohle se trochu pokazilo" Ale čas nejde vrátit zpátky. Někde bohužel, někdy Bohu dík.

Jsou tu také věci, které mě motivují a posouvají dál. Sny, cíle, přání. A taky naděje na to, že se nikdy nezměním a pořád zůstanu sama sebou. Být pyšná sama na sebe, je to nejpodstatnější a nejtěžší co tě na tvé cestě "mít sám sebe rád" může postihnout.

Naseďme si na hlavy papírový pytlíky a pak teprve poznáme, v kterém z nás se skrývá originalita. Všichni jsme originál...aspoň jsme byli, v den našeho narození. Ano, sice sme všichni brečeli a podezdřívavě se dívali na ty lidi kolem, dýchali jsme vzduch a pomalu si zvykali na to, že už nejsme rybky a neplavem u maminky v bříšku. Ale přesně v ten okamžik, jsme si taky uvědomovali, jak důležité je zapadnout a to nám zničilo nejmenší poznání originality.

Přispůsobit se, to jediné je vrahem. No jo, ale nenosit trendy á lá nejnovější "bárbínkovské hadříky" je přeci out a ne originální. (Aha, asi ve světě těch fiflenek nemáš co dělat Semi). Svět je tak nespravedlivej. Ehm. Ano, už mlčím. Jo, kam dojdou moje články jestli budu kritizovat tenhle svět, tuhle mládež a to kam to s ní spěje ? Možná nikam, protože i tohle přastává být originální. A co, tak si na hlavu rozklepnu vajíčko, hodím to na "fejsbůůček" a napíšu tam :"Neřeš mě, stejně mě nezajímáš. MucQ." a při prvním špatném komentu se rozbrečím.

Né, vůbec se nenavážím do těch slečen, jež tráví hodiny před zrcadlem a maskují svoji tvář, aby vypadali jako panenky Barbie a sami si říkají, jak jsou originální. Klidni se Semi Lee, tohle ti za tvé rozpáleně čevené tvářičky nestojí. Do háje. Chci aby po zeměkouli chodili všichni s papírovýma pytlýkama na hlavě, při čemž, by si tam každý něco namaloval, oči a tak. Dětinský. Taky bych chtěla dát volnost gumovým medvídkům, ale to je trochu od někud jinud.

Brzdi, už se moc rozepisuješ Semi Lee, kdo myslíš, že tuhle směs písmenek bude se zaujetím číst ?

Závěrem, abychom to nějak shrnuli. Nač být originálem, když tě stejně někdo okpíruje a ta tvoje originalita, se stává "originalitou". Je to jen o tom, že (až na pár jedinců) nikdo nemá svůj styl a já chci mít svůj styl. Jo, chtít můžu. Takže, karmínově rudé vlasy ( ano, ale já to chtěla dřív, než si to na vlasy napatlali ostatní, jen mi to máminka odmítala dovolit a na svém rozhodnutí stále - k mé smůle trvá ._.), černý malinkatý tunnel v uchu ( což mi nebude slušet, takže nic), vytetovaný anglický nápis na předloktí (prej až si budu vydělávat, ale ať si pak nestěžuju na svěšenou kůži) a svoji vlastní návrhářskou firmu( jo, chci být herečkou...poněkud velké sny mám), nebo aspoň plnej šatník od drop dead, sluchátka se spongebobem a conversky (ty botky rudé, už ale mám a miluju je). Aha, počkejte, to už taky není originální.

A při tom stačí, poznat samu sebe. Hodně štěstí.

Ne, vůbec teď v ruce nedržím kousek čokolády. Moje chuťové pohárky se nemůžou nabažit, ale mé zuby trpí. No jo, citlivky. Přestaňme se zabívat čokoládou, stejně mám nejraději lízátka. A zmrzlinu. Ale. K jádru věci. Uděláme tento článek ještě "plnohodnotnější".

Proč chápat sladkost jen jako něco "po okraj cukru narvaného"? Co každodení neřest? Něco, na co se nám zbýhají sliny, dělají chutě. Ano, vy pubertální prasata, vraťte se zpátky do židlí, a uklidněte své hormony.

Pomalu začínám zjišťovat, že jsem takový malý závisláček. Co takhle měsíc bez sladkostí ? Teď v létě, bez ochlazujícího nanuku, byť i jen vodového? Blázníte? Začínají se mi rozšiřovat zorničky a mé tělo zpracovává maličký kousek toho velkého zla. Čokolády.

Miluju muffiny a sušenky. Ráda peču. Sladké. Nuže, co si budeme nalhávat? Kam by došlo naše dětství bez toho, aniž bychom neurčovali jaku barvu má tahle a jakou barvu má tahle lentilka? Každé dítě musí milovat ty barevné knoflíčky. Jaké by bylo naše dětství bez toho, aniž bychom neponořili své obličejíky do dortu se šlahačkou na vrchu ? Jaké by bylo naše dospívání, aniž bychom neukousávali medvídkům prvně hlavu, než je zkonzumovali celé, čímž procvičujeme svůj humanismus ? Jaké by byli stanovačky bez opékání marshmallow, byť jen nad zapalovačem?

Ty ale nevíš, jaké to je. Být sám sebou, jak lehce napsané. Písmenka řadící se za sebou. A co ty ? Ty, ano Myslím tebe, přesně toho člověka, co si právě teď pročítá tyhle řádky. Bojíš se něco říct. Aby si náhodou, jak se říká, nešlápnul vedle. Ale proč ? To je ti napsáno životem, že budeš vždy jen ten outsider ? To se necháš ubíjet ? To si necháš vzít tvoje sny, jen pro to, že ti ostatní řeknou že na to nemáš ?

Já to nezvládnu. Tohle umí říct každý, a přec za zkoušku nic nedáš. Kolem mě poletuuje otravně bzučící komár a já jsem líná natáhnout po něm ruku, ale tak to nefunguje. Musím ho zkusit zabít. Jo, přiznávám, tohle asi nebyl moc dobrý příklad, ale nic jiného mě v tom ohlušujícím "bzukotu" nenapadlo. Jen protivníka míromilovně umčte, to postačí.

Vykročit pravou nohou. Na tom nezáleží. Podle mě, tedy ovšem. Co když všechno bude do puntíku dokonalé. Všechno bude vycházet podle plánu, jenže ty se nenaučíš inprovizovat a tvé dosavadní životní zkušenosti propadnou v niveč. Nehněvej se, zhluboka se nadechni a dopřej tvým ztrhaným plícím trochu uvolnění. A až teď si řekni: "Stojí mi za to, aby mě odradili od mé cesty?".