Duben 2012

(/.\) → \(o.o)/ → (/.\)

23. dubna 2012 v 22:18 | Semi Lee |  Big World
...aneb, někdy se nemá cenu schovávat.

Sakra. Nevím jak začít a to mě burcuje. Nevím jak začít, možná proto, že moje minulost je taková mdlá, šedivá, nezábavná, zkrátka, příliš nudná. Hold, mám za sebou jen 14 let. Za těch 14 let, co dýchám vzduch z totožné atmosféry jako vy, i když by se vám mohlo zdát, že sem z jinýho světa, jsem se už stihla naučit nepočůrávat se, psát, číst, počít, chodit, mluvit - ke smůle některých lidí. Dostat se na gympl a před tím vystřídat 2 základky. Určitě sem za tu dobu poznala pár skvělích lidí, kterých se nechci a ani nemám v plánu vzdát, ale taky jsem ztratila někoho, na kom mi hodně záleželo. Stihla jsem si vyvrknout kotník a šla jsem se sádrou za družičku. Stihla sem udělat pár věcí, které bych vzala zpátky, ale kdo ví kam by to se mnou dospělo. Ale co je hlavní, stihla sem se za tu dobu narodit.

Startovní bod. Neříkám, že bychom byli daleko, to ne, a já obzvlášť ne. Taky jsem zastáncem torie, že když za sebou necháme minulost a nenecháme ji dýchat pujde to s náma z kopce. Nikdo nemůže začít jen tak od začátku. Protože, to co jsme udělali v minulosti, to s náma šlape cestu životem a my, ačkoli si to občas nepřiznáme, bychom se bez toho neobešli.

Minulost

Jedno slovo,
tolik zážitků, tolik radostí.
Nikde začít nejde nanovo,
i když trpíš bolestí.

Minulost je o tom,
nechat ji žít.
V tobě nastal zlom,
už chceš odejít.

Vzdal si to příliš brzy,
ani do zadu ses neohlédl.
Tvůj mozek křičel brzdi,
tys ho, ale přehlédl.

Teď už je pozdě,
jen tiše naříkáš.
Už si to neudýchal, prostě,
před minulostí utíkáš.


..."Tak si rožni"

21. dubna 2012 v 23:14 | Semi Lee |  Write
Miluju, když to řekne moravák pražákovi. Jo, bydlím kousek od Brna. Ale to teď neřešme. Světlo. Mě osobně, se při tom vybaví poslední cesta. Takovéto jak se říká, že uvidíte na konci tunelu světlo. A proto se na mě nehněvejte, když teď trochu poodbočím a zavzpomínám si na mnou nejmilovanějšího člověka, mého dědu.

Den, kdy dokončil si svoji cestu.
Den, kdy zastavil se mi svět.
Den, který je smutný i pro nevěstu.

Den, kdy odešel si zas o dům dál.
Den, kdy zaznělo poslední sbohem.
Den, kdy jsi mi křídli zamával.

Den, který do paměti se mi vryl.
Den, kdy do náhrobního kamene,
datum se deštěm vpil.

Den, kdy tvůj úsměv zahojil všechno.
Den, kterého už se nedočkám.
Den, kdy se srdce zastavilo, a tvé tělo dodechlo.

Den, kdy ses stal andělem.

***

A já vím, že jsi tu i teď se mnou. Stačí jen věřit v lepší zítřky, ve světlo.



R.I.P my ass

15. dubna 2012 v 14:22 | Semi Lee |  Big World
Vzdávám hold všem dívčím zadkům. Na pátek 13. se neohraňuju, ale míním tím to slavné velikonoční pondělí. Obdivuju všechny, které vydržely nápor pondělního mrskání. Pro křesťany jsou Velikonoce snad nejvýznamější svátek, ale co to řekne mě, ateistovi? Ok, základy náboženství a proč jsou Velikonoce nás učili v 1.-3. třídě, základní školy.

Nemám Velikonoce ráda. Ne protože, by mi nějak vadila tradice, to spíš naopak, ale nelíbí se mi, jak to berou "dnešní" kluci. Ve 13letech si myslí, že se jim nalije, že si jim místo vajíček dají peníze. Kam to spěje? Kde jsou ty doby, kdy s mrskačkou honilo 1 děvče 10kluků po celým domě jen pro jedno, jediný vajíčko?

No a pak je tu ta bolest. Pekelně bolí, když kluci vezmou mrskačku za dtuhý konec a přejíždí vám od stehen až po záda. Myslím, že každá holka s tím má svoji zkušenost. Co si budem povídat.

"Hody, hody, doprovodky, dejte aspoň litr vodky?"

Už vidím, jak by 13letý maník vychlastil litr vodky. Ležel by v příkopu, do kterého by se svalil hned po tom co by na otravu alkoholem přišel o smysly, protože, takovou smršť, by jeho, na tuto dobu prej "už dospělé" tělíčko nevydrželo.

Kam se podělo to kouzlo? Vůně domácího mazance? Po něm zbylo už jen šustění igelitového obalu, od toho kupovaného.



S láskou a pořád ještě bolavým zadkem, vaše Semi Lee

I <3 you

15. dubna 2012 v 0:44 | Semi Lee |  Photos

Mumlaje si pro sebe

7. dubna 2012 v 20:57 | Semi Lee |  Big World
A přec. Bojíme se něco říct nahlas. Nikdo v dnešním světě neřekne nic na "plnou hubu". Co si budeme nalhávat. Bojím se já, bojíš se ty.

Svoboda slova. Svoboda vyjadřování. Už mockrát zranilo slovo víc než meč. Nějak nevím co přesně napsat.Já jen aby mě někdo za svůj názor nezavrhl...Svoboda slova. Ha. Je smutné, že tomu věříme, ale bojíme se. Jo jo. Je to tak a né jinak. Co kdybychom třeba řekli, že se nám nelíbí, jak se k nám druzí chovají. Co kdybychom jednou, jedinkrát zkusili otevřít pusu na někoho, který je patrně nad námi. Jenže, my to ani nezkusíme, bojíme se. Strach o to, co si o nás ostatní posmyslí.

Boj. Svoboda. Boj. Svoboda. A nebo Boj a strach. Z čehož se , a to nečekaně, vyvíjí prohra. To jsme přeci jen trochu nedomysleli. Nemyslíte?

Jenže mi jsme ticho.

Mumláme si pro sebe to, co nás na tomhle světě ser...štve. Ale nahlas to neřekneme. Raději si hned sami odpovíme. Je to blbost, vypadal bych jako idiot, ale co když pravda je jinde a náš nápad bude geniální ? Ale to nikdy neokusíme. Nikdy až do té doby než se odhodláme.


Mimochodem, sem to jen já, kdo na té fotce vidí mrak ve tvaru srdce ? Nemám být sice čí láskou zaslepena, ale s tím záměrem jsem tu fotku pořizovala.

Nabídnout prst a sežrat celou ruku

1. dubna 2012 v 13:11 | Semi Lee |  Semi Lee
Proč se k lidem chováme tak, jak se chováme? Proč nám není všeho dost ? Proč pomoi druhým nedokážeme ? Jen samé já! Myslíme sami na sebe. Sobečtí pokrytci - hráči na entou. Vyhrát, to nás drží nad vodou. Ono přece není důležíté jen se zůčastnit, ale vyhrát. Přehnaná kritika k nám promlouvající. Musíme se naučit číst mezi řádky.

Není to o tom, že ten chce tohle a ten tamto. V dnešním světě je to spíš : "Já chci tohle a ty nebudeš mít nic."Myslíte, že tohle je fér? Otázky typu "A co z toho budu mít já?" jsou nedílnou součástí nějakého činu nebo skutku. Proč bych dával jiným, kdy "Sám mám málo."?

Možná se ostatní spoléhají na to, že to za ně udělá někdo jiný. Nejde jen o peníze, ale co třeba darovat krev nebo, pro ty se slabší povahou a bez fobie z krve, proč třeba nedarovat oblečení, stejně by vám jen hnilo ve skříni, ale né to je vám přeci líto. A není vám líto třeba těch lidí, myslím ty, kteří toho opravdu nemají nazbyt. Ty, u kterých jeden průměrný plat živý 6člennou rodinu.

Lidé si stěžují na nízké platy, já osobně si nemyslím, že zrovna ti, kteří o zvýšení žádají ho potřebují zvýšit. Holt nebudou mít každý týden nový oblek, nebo botyk od Gucci.

V tomto světě je víc hodnotí vzhled a to jak "narvanou" má dotyčný peněženku, než to jací doopravdy jsem. Tymyslete se, uvědomte si, že na nové kabelce od Prady váš život nezávisí.