Listopad 2011

Muheh. Mě nedostanou!

29. listopadu 2011 v 19:55 | Semi Lee |  Semi Lee
Živou ani mrtvou,nepřipadá v úvahu to, abych přišla o své kouzelnické, kouzelné já. Pochybuju o svém osudu normální holčičky s copánky, koutky úst vždy nahoru a dokonale učesanýma vlasama, rakama v bok, andělskou tvářičkou, ale především s vybraným chováním. Muheh. Opravdu mám strach. Ačkoli, a to s tím vůbec nesouvidí miluju svoje boty <3, tohle: <3 a slovo Muheh. Kdybych měla celý článek přepsat zněl by asi takto:

Muheh. Mě nedostanou !

Živou mě nedostanou! Muheh.Muheh.Muheh.Muheh.

Plnohodnotný článek. Ano. Přiznávám, kdyby byla známkou čarodějnictví jen to, že je dotyčná ukecaná a pořád mluví od tématu, asi bych byla prezudentkou všech čarodějnic. Muheh. Pořádala bych proti-pochody proti Honu na čarodějnice.

Dobrá, dobrá. Aby jste můj článek neposlali do horoucích pekel spolu s tím, že toto má s čarodějnicemi společné jen to, že jsem to jednou napsala.

Hon na čarodějnice

Temná noc, měsíční svit,
kdo se bojí, měl by mít klid.
Zvuky, šramocení a černé síly,
kde koho od svého cíle odvrátily.

Jsou tu ony, královny kouzel,
cit v nich nikdo raději neporbouzel.
Opovrženci lidským životem,
člověka nazívajíc exotem.

Hon na čarodějnice, už se chytá,
vidle, nože, klacky s sebou, dozajista.
Hulákající lid, lesem se vleče,
příroda šeptajíc, potok lehce teče.

Bojují proti štěstí,
bojují, vlastní pěstí.
Proti všemu a ničemu,
lhát dokážou každému.

Lidem není pomoci,
rádi nechávají ostatní v bezmoci.
Lesem šíří se tichý vzdech,
to Ony jdou bojovat ve třech.

Sami proti všem a stejně vyhrají,
Soudnost, Pravda, Moudrost, spolu se utkají.
Ve stejném boji, nerovnoměrnost sil,
v tom boji byl jedině ten, co srdcem se bil.

Básník tím chtěl říct, že Ony, ty čarodějni největší, lidskými vlastnosti se staly. A ten boj? Život jsem se jím pokusila popsat.



Converse.

24. listopadu 2011 v 21:20 | Semi Lee |  Photos
My red converse. I♥it.

Jednoduše. Fotky.


Kalhoty na hlavě a triko místo sukně

5. listopadu 2011 v 14:24 | Semi Lee |  Big World
Svět je naruby. Kdo z koho. Život má psaná pravidla, která všichni porušují. Život má nepsaná pravidla, která budí rspekt. Nemělo by to být naopak ? Sedím tady s hrnkem zeleného čaje a pomalu si zvykám na to, že kláesnice u kompu, je trochu jinačí než na noťasu. Je stejná. Ale ten pocit. Zpátky k tématu. Jak neobvyklá věta v mých článcívh. nevadí. Mě ne. Je mi to jedno, už nikdy nechci zakopnout. Svět je strašně zvrácenej. Jakoby, jakoby sme měli srdce z kosti. A kosti tak zranitelné, že by se zlomili při každém pádu. CHtěla jsem tím říct to, že. Že, ač chceme či ne, v tomto světě nám spíš poruší pomlivy obal našeho já. Naše srdce, z kamene, bez citů, bez nějakého názoru se stane pouhým bombonem. Čokoládovým bonbonem z Polska. (Nehci urážet polskou čokolád, berte to jako příklad, mě osobně nechutná.)

Den je noc. Noc je den. Brečím. Zoufalstvím nad tím, kdo jsme? Kdo jsem já? Zoufalstvím nad tím, že tuto větu poládáme vždy s otazníkem. Jako otázku. Neznáme své já. Ale myslíme si, že dobře známe ostatní. Naruby. Přesně tak by to mělo ýt. Spousta lidí o mě ví, víc než já sama. Na tom asi něco bude. Né. Nechceme si přiznat, že jsem pohými loutkami a svět kolem nás nás ovládá, ale přiznejme si, kolik z nás už pěkně spadlo na dno, když něco udělal, nebo řekl naruby?



Hádejte. Kdo je víc. Ten kdo se schovává, nebo ten kdo hraje fér hru? Ani jeden. Je to ten, který vámi dokáže manipulovat, i když stojí o podál, ve stínu, všem na očích, vedle vás. Ten. Ve vaší hlavě.