Říjen 2011

Little rain, please !

27. října 2011 v 20:40 | Semi Lee |  Big World
Svěží ráno, pochmurné dny. Divné nálady. Déšť a všude kolem jen "mokro." Zataženo. Obloha je jako by do ní upadla temperka s černou barvou a zabrvila celý svět. Strach nahánějící šustění listí ve větru. Vázaný zvuk dopadajících kapek na všechno kolem. Rozhléhající se pláč malé dívky, která dosud stála v pozadí, smyje poze jediná skutečnost, že prší. Nerozumím. Zase a opět. Deštivé dny. Buď se mi chce spát nebo mám náladu, že by mě jeden nejraději přerazil. Ale nevadí. Já stejně budu pokračovat. Taky se vám stává, že když prší, zrovna necháte deštník doma ?

Miluju déšť. Miluju volnost. A tu pro mě představuje právě déšť.

Kapky, které nemají určitý směr, jen se poddávají větru. Nemají určittý směr. Jsou tak, tak nesvázané, každodenním životem. Ptrostě samy sebou. Miluju, když mi nějaká zbloudila kapka přistane na kůži, na ramena. V létě. V zimě mnohem raději uvítám sníh ve vlasech. Ale v létě, to už je jiná pohádka, pohádka tančící holky v dešti.

Kaluže. Jedna z mnoha děckých hříček po dešti. Maminky se sice mohou uprat, ale dětský smích je mocninou tak velkou, že nejde zaplatit ani těmi tunami pracího prášku. Dobrá, dobrá. Možná trochu odbočuju. V poslední době jsem si strašně oblíbila slovo možná. Jo, dobře. Vraťme se k tématu. Déšť. Svoboda.


Když si někdo hraje na to, že umí kreslit

15. října 2011 v 22:16 | Semi Lee |  drew
Sešla se tužka s papírem a objevili se pastelky. Vzniklo z toho zahnání nudy a zveřejnění (ne)talentu.



Svět jako pastelky

13. října 2011 v 10:30 | Semi Lee |  Write
Bušení dešťových kapek do okeních parapetů mi nedávalo moc velkou šanci na usnutí. Převalování a povzdechnutí nad tím jak budu ráno vypadat provázelo celou noc, co jsem nemohla spát. Dokonala jsem si naplánovala své ráno. Organizace skvělá, provedení nikoli. O půl hodiny posunutý budík se slovy :" To stihnu." začal velký kolotoč dneška. Autobus mi skoro projel před očima, div, že na mě ten řidič počkal když viděl můj uspěchaný a unavující výraz ve tváři ve zpětném zrcádku. Letmé pozdravy z obou stran. A pak rána, bum. Celý svět se najednou proměnil v kreslený seriál o postavičkách s tím srandovním běhaním. Jistě víte, to točení nohou a jsou v čudu. Připadalo mi jakoby se nade mnou skláněl stín v šeru. Možná už mi z toho nedokončeného úkolu do školy celkem, suveréně "hrabalo". Skycy a posypané pastelky, tuhy a uhlíky po autobuse, který měl namířeno ke branám Umělecké univerzity,k mé škole. Ticho. Nic z toho jsem si neuvědomovala. Podvědomě jsem kontrolovala cestu, kterou řidič náhle změnil. K oné, staré, renesanční budově přeci vedla cesta jinudy. Zdálo se mi jakoby jsme stáli na místě. Ale viděla jsem jen tmu, černo černé temno. Postavila jsem si hlavu s tím, že něco není v pořádku. Nemohla jsem hýbat rukama ani nohama a neohrabaně jsem se pokoušela převalit, ale nic. Nedostatkem spánku to nebylo. Prostě jsem omdlela. Zapomněla jsem si vzít pár pro mě hodně podstatných pilulek. Léky na anémii. Prostě jsem omdlela. Uprosteř hllědícího davu spolucestujících. Probrala mě až Annie, no, spíše její facka. Lehké profackování, abych to uvedla na pravou míru. S časovým opožděním jsme měli 5 minut na přemýstění do školních lavic, přizpůsobeným k našim talentům. Umělecká konzervatoř. Mnoho lidí, mnoho tváří, mnoho vlastnostní, mnoho názorů, mnoho osobností, mnoho požadavků, mnoho postojů. Svět je tak různý jako balení pastelek. Ojedinělý. Barevný. Lidé páchají chyby, stejně tak jako se určité pastelky nedají dokonale vygumovat. Svět je balení s omezenou zárukou spotřeby. Prostě. Pastelky se zkracují až na ně všichni zapomínají. Stejně tak jako životy. Dochází pastelky, umírají lidi. Rodí se noví človíčci, ale i pro ty musíte koupit nové pastelky.

Na téma týdne: Pastelky
Odvětví: Povídka