Srpen 2011

Lalala, hlavně nenápadně

30. srpna 2011 v 14:19 | Semi Lee |  Semi Lee
Začínám psát do pomyslných řádků bílého "ráměčku" na blogu. Snažím se pochopit význam věcí a přemítám co jsem kdy udělala špatně. Padám do nekonečné díry, kterou kdosi nazval budoucnost. Zem se mi ztrácí pod nohama a já doufám, doufám v peklo a nebe. Takové třídění, na odpad a potravu. Společnost je krutá. Volíme si další kroky a přitom potápíme někoho jiného. Pomoc v tomhle světě snad ani není. Není odměny, pouze odplaty. Za špatné činy. (Ne, nejsem nábožensky založená.) Jen chci znát začátek příběhu. Toho svého. Náš příběh nepíše sám život, neboť život je hlavní postavou v tom velkém běhu. Nepíše jej ani osud, či něco podobného. Píšeme ho mi sami, svojí existencí.

Vlastnosti, z niž jsme tvořeni. Znalosti, z niž jsme káráni. Bytosti z cela živého vzezření. bytosti z masa a kostí. Lidé.

Každopádně. Život začíná narozením, náš příběh ovšem někde úplně jinde. Ještě dřív. Dokonce hodně dlouho před tím než se narodíme. Narození je jen taková zvratová kapitola, v niž se dozvídáme kdo jsme. Jak s námi život naloží. Vlastnosti se projevují v pozdějším věku, ale jsou nám dány do předu. Neovlivníme je, ale je jen na nás jak s nimi naložíme.

Stydlivostí sršící Semi Lee, to jsem já. Malá třinácka. Ještě neznajíc všechny nástrahy života, brodí se přes překážky a opět doufá, doufá v sebe samu. Nejsem povrchní, ale samochvála smrdí. "S pravdou nejdál dojdeš". Takže bych asi lhát neměla. Nelžu, nejsem podlá. Nejsem zlá, jen všechno zlehčuju. Nejsem pesimista, ale na optimismus se také nedá vymlouvat.



"Přetvářka je jen určitá forma jak ochránit samu sebe."

aneb jak si zaručeně, rychle a levně zlámat jazyk

24. srpna 2011 v 11:32 | Semi Lee |  Big World
Floccinaucinihilipilification. Říkám si jestli je to vůbec legální takhle někomu ubližovat. I to naše nejkulaťoulinkatější je mírnější než Floccina...(vy víte jaké slovo myslím.)

Kdybych si měla pohrát s písmeny (jako u P.O.R.N.O.) asi bych tu byla dlouho. Nenuťte mne to slovo opakovat. Krom toho je strašně nepraktické. Dlouhé a takřka nevyslovitelné. I já sama jsem ho ještě nepřelouskala. Asi můj jazyk nemá rád slova začinájicí na "F" a končící na "loccinaucinihilipilification" .

A teď k významu, anglický ekvivalent slova nejkulaťoulinkatější se definuje jako něco bezcenného. Pokud jsem správně pochopila tu definici.

Bezcenná slova, bezcenné věci. Slovo "bezcenný" je neobyvkle kreativní. Pro každého představuje něco jiného.

Avšak. Bezcenné jsou články i tohoto tipu. Stejně tak jako články tipu :" WTF? Co je sakra to floccinaucinihilipilification." nebo "zase další trapné TT blogu."...apod. No tak na to sakra nepište. Nelíbí - nepiš, nekomentuj "špatný" výběr pro který hlasovalo nejvíce lidí. Tohle je už váš problém, vy jste si to slovo "floccinaucinihilipilification" vybrali sami. Tak neremcejte a napište něco cenného, nebo nepište nic.


" Bezcenné věci mnohdy vydají za dvě, bez kterých bychom se neobešli."


Být jako toaleťák

19. srpna 2011 v 19:54 | Semi Lee |  Semi Lee
Připadám si jako toaletní papír. Každý si má do mě potřebu utírat své velevážené, vzácné pozadí. Jen tak mě využít a zase odhodit a spláchnout. Pomsty-chtivost nezná v tomto světě hranice. Zdá se, jako kdybych byla malou dřevěnou loutkou a někdo si tam nahoře se mnou hrál, tahal za provázky a dělal by co by chtěl. Kdo se kouká na to, co chci ? Nikdo. Jak slabomyslné a bezduché. Slané horké slzy kopírují křivky mého obličeje. Štiplavost, která nezná konce. Kapička vody, putující z mého oka, přes lícní kosti nekončí na rtech, putuje dál. Je jako malý oblázek vody který se valí po celém těla a rozplácne se o podlahu stejně tak jako kapka deště se rozplácne o zem. Nevím co si má myslet. Chci být sama sebou, ale v jednom kuse se musím přetvařovat. Možná, kdybych se přeinkarnovala (myslím, že se to tak píše) na toaleťák, bylo by moje postavení společensky výš. Tíha a srdcervoucí rozhodování. Buď a nebo. Až mi upadne další slza neptejte se proč. Ovšem pokud mě nechcete zranit.Bodnout mi nůž do zad, mezi lopatky. Ztrácím se. Nevím kudy kam. Tak mě sakra někdo nakopněte! Je mi teskno. Stýská se mi. Už teď. Chci usnout a probudit se. Seběhnout schody a obejmout ho. Ale nemůžu. On už se nevrátí. Minutu ticha prosím. Za něj a za všechny, které jste ztratili. Myslím, že až mi dojdou kapesníky vrhnu se na toaleťák, nedostatek výbavy, přebytek slz. Plačící oči nemám chuť zastavovat. On je tam nahoře. Je mu dobře.




*Simple plan - Gone too soon*

You were always there
Like a shining light
On my darkest days
You were there to guide me
Oh I miss you now
I wish you could see
Just how much your memory
Will always mean to me

In a blink of an eye
I never got to say goodbye


Realita je jen vrahem všech snů

13. srpna 2011 v 12:07 | Semi Lee |  Big World
Jakoby mě někdo probudil z toho krásného snu, který se odehrával. Jakokdyby mě někdo pro jistotu, jestli nespím sobecky štípl. Ale já spala, to štípnutí mě probudilo. Lituju věty:"Štípni mě jestli nespím." Všechno se kolem mě točí. Dobré i zlé. Strach, závislost, obavy, poznání, zábrany. Ano, vrátila jsem se do týhle pos...ehm..krutý reality. Bohužel. Tak trochu se mi všechno sype.

"Sen je volání o pomoc, sen je oběťí reality."

Snažím se zhluboka dýchat, přemýšlím a neznám konce. Ani začátek. Proč si nemůžu pamatovat proč, nebo jak jsem se narodila ? Přemítám a odbočuju. Promiňte. Smím-li snít, budu spát. Ale dneska nedobrovolné ponocování do 4 mě dorazilo. Bolí mě hlava. Jde to poznat co ? Když už je TT "Návrat do reality" myslela jsem že to bude snažší. Ale líp se mi psalo na reklamy. Přitom jsem si stěžovala. Už zase se dostávám do fáze, kdy se nechápu. Co to kecám. Já se pořád nechápu. Mám blbou náladu, ale někdo ji postrkuje výš jen svoji přítomností. Nevydržím se u něj nezasmát. Ani to nechci vydržet.

Možná, že když si trochu odřu "hubu", pak už to bude dobrý. Možná taky ne. Kdo ví. Kdo ví co všechno bude. Na co se vlastně budeme snažit ? Za chvíli je tu konec světa, na který já osobně nemám reálný myšlení. Prostě se to nestane. To už se dřív lidstvo zrujnuje samo svým chováním. Je mi 13, nechci uvažovat tak jak uvažuju. Chci psát slovo mucQ za každou větou. Počkejte trochu se mi z toho pomyšlení ehm dělá špatně. Nesnáším slovo MucQ .

A jaký je z toho závěr ? Každej píše nesmyslný články o tom jak ho ser, ehm...štve tenhle svět. Jak se probudil do obyčejnýho rána a někdo mu v tý "krásný" realititě opět podkopl nohy. Obrazně řečeno.A co proti tomu hodláte podniknout ? Nic s tím neuděláte. Možná že i chcete, ale nemáte jak. Nemáte prostředky bez kterých se v nynější době neobějdete. Moc a všechno s ní spojené. Co taková holka jako já ve "svejch" 13 může dokázat ? Nothing...

Tak se bež schovat! Ať tě v tomhle světě někdo nesežere! Oni to "uměj" !



Ps. Konečně jsem dočetla "My děti ze snanice Zoo". Doporučuju.

Návrat do reality

10. srpna 2011 v 10:49 | Semi Lee |  Write
Francie, Příž. Jakási dívka sotva 15 se procházím pod Eiffelovkou. Slýchá ranní zpěv ptáků. Na sobě obyčejné šaty na ramínka s polo-proužkovým vzorem, balerínky - červené. Sáčko jemně šedo-černé. Kdykoliv zahlédla fontánu rozběhla se a zatočila se. Botou při tom šlápla do kaluže plné vody. Nerozhlížela se, pouze si užívala přítomnosti. Zmrzlinou si zašpinila vnitřní stranu sáčka, jí to nevadilo, nedávala tomu velkou pozornost. Pustila se do hovoru s neznámím chodcem. Toho francouze odněkud znala, ale za boha si nemohla vzpomenout od kuď. "Andre" oslovila jej. Pak, ale zaslechla jak někdo z povzdálí volá její jméno:"Tariro!" trhla sebou. "Tariro...Tariro..." ten hlas se pořád zesiloval, obraz Paříže však poněkud zeslaboval. Tariro otevřela oči, nad její hlavou se skláněla její sestra Nuru:"Pojď musíme jít." Tariro se zvedla z "postele" a opláchla si vodou obličej a vydala se do teplého dne Beninu (africký stát). Nečekala ji škola, do školy totiž chdil jen její bratr. Ona se svou sestrou musela pracovat.Ráno, kolem 5 hodiny se obvykle vydali do práce. Strhané se obě i přes to že Tariro bylo 14 a Nuru pohých 10 vraceli v pozdních hodinách. Měli minimální čas na to aby se pospali, ale i to málo stačilo Tariro na procházku Paříží. Jednou by se tam tak ráda chtěla podívat. I Francouzština jí byla blízká a to nejen proto že se s ní v Beninu mluvilo. Francie, to taky byla jediná země, kterou kromě Afriky viděla na mapě, kterou její bratr donesl domů. Byla nadaná, uměla přenádherně kresli, proto měla naději. Naděje, to znamenalo její jméno Tariro. Ve všem měla souvislosti. Umazaná černošská holčička měla své sny. Jenže kdosi hí je ukradl, když jí zabili sestru Nuru. Pak u ní převládl strach, bezesné noci. Nuru přišla o sůj život z pomsty. Bídný život v bídě Beninu. Tak by se dal popsat příhěh Tariro. Měla opravdu velký, oprávněný strach. Tu noc, kdy měla Tariro divný pocit, ale po několika bezesných nocí se jí zdálo o Francii. Měla strach, strach, strach. Na svých zádech ucítila váhu nože, ostrost, nechuť člověka, který ji zabil. Byla to nesmírná bolest, ale Tariro měla naději, né na to že ji někdo zachrání, byla ráda, že umřela v Paříži. Né ve všedním kolotoči s názvem život v Beninu.
*****



Ani nevíte jak nesmírně těžké bylo popisovat její situaci, když ani nevím jak se v Beninu žije. Nicméně jsem se kvůli této povídce dívala po afrických jmnénech. Svým významem jsou tak bohatá. Mimochodem, jak orihinální nadpis.

Hříšný anděl

9. srpna 2011 v 12:36 | Semi Lee |  Write
Jediná blogová kniha, kterou píší dvě autorky.

1.Kapitola
2.Kapitola
3.Kapitola



Dárek

7. srpna 2011 v 13:39 | Semi Lee |  Write
"Chci létat!" řekla Mandy a zavřela deník. Ztracená ve svých pocitech už nemohla dýchat. Rozkašlala se. To s tím sice nemělo nic společného, ale leda cos to naznačovalo. Když byla malá, hrála si s tatínkem na "čaj o páte". Tolikrát se chtěla kouknout do Londýna, ale ještě nikdy tam nebyla. Stála na prahu svých možností, ale měla potřebu cítit se jako anděl. Byla jako stín všeho co měla kdy ráda. Nikomu se nesvěřovala, neměla potřebu vyprávět svůj nudný život někomu jinému, který měl i tak spousty starostí. Nicméně, nebyla obyčejná a její život nebyl nudný. Opak si myslela jen ona, ta dívka se zrzavými vlasy a zelenýma očima, Mandy. Byla pohádkovou vílou každého malého dítěte, ale vůbec se tak nechovala. Kůže bílá jako stěna, na kotníku její levé nohy měla vytetované písmenko "D". Bylo to počáteční písmeno její malé sestry Denisse. Denisse měla leukémii, bylo jí 13. Usměvavá holčička, bez vlásků, ale s velkým srdcem. Mandy ji milovala, byla pro ni jako anděl, který stráží její duši aby nepropadla tomuhle čenému světu. Denisse pro ni byla jako někdo, jí strašně podobný, byla to její princezna.Měli stejné sny, touhy, přání. Měli stejný datum narození. Cestu do Londýna si plánovali každou sobotu, když mohla Mandy spát v nemocici. Mandy nemohla dopustit aby z Denissiné tváře zmizel úsměv a udělala pro to cokoli. V ten den, v den Mandyných osumnáctin a Denissiných čtrnáctin byla sobota. Rodiče zažádali o to, aby mohla Denisse strávit výkend doma. Dělávali to tak pokaždé, když něco chtěli přes výkend udělat. Denisse byla už půl roku v nemocnici. Jeden telefonát s konečným "ANO". To byl pro Mandy ten nejhezčí dárek. Denisse mohla své a sestřiné narozeniny trávit u své rodiny. V páteční večer, noc před onou oslavou, si lehla Denisse do Mandiné postele za Mand.Mandy ji objala a pošeptala:" Mám pro tebe úžasný dárek Denisse..." pak se jen usmála a pohladila ji po vlasech. " Co to je, co to je ?" Denisse se nedočkavě dožadovala odpovědi." To se neříká, je to překvapení..." zavedla ji do spátů tajemnství Mandy. "Až zítra ?" optala se po chvíli Denisse. "Jo, až zítra." odvětila Mandy. "Budeš spát tady?"- "Jo." upřesnila Denisse. "Dobrou noc princezno!" popřála jí Mandy. "Dobrou noc!" přikývla Denisse. Obě zavřeli oči a usnuli. Denisse v náručí své velké sestry. Mandy v dojmu, že Denisse ochrání.Za okny začíná svítat. Na budíku září 8:30. Denisse se nedočkavě převaluje. Je vzhůru. Pomalu se probouzí i Mandy. "Dobré ráno, Mandy!"- "No dobré ráno! Všechno nejlepší." - "I tobě...". Denisse vyletěla z postele jako namydlený blesk. "Půjdem? " zeptala se s nedočkavostí v očích." Ranní narozeninová snídaně ? " - "Jo." Mandy se zvedla z postele a chytla Denisse za ruku. Obě pak sešli do přízemí, Denisse s úsměvem a Mandy s ospalím výrazem. Obě s radostí vešli do kuchyně. "Všechno nejlepší!" Popřáli jim dvojhlasně rodiče. Mandy i Denisse společně objali rodiče a nasnídali se. V ten den lítali spolu po zahradě a užívali si chvilky strávené společně. Na večer, no kolem 5, 6 hodiny se začali schromažďovat hosti. Dárky, dort, příbuzní, dobrá nálada. Taková atmosféra se nesla celým večerem. Mandy počkala až se setmí a požádala Denisse aby ji následovala na zahradní domek na stromě, který jim udělal otec, když bylo Mandy 7. Obě vylezly po strarém strouchnivělém žebříku nahoru. " Tu máš, všechno nejlepší princezno!" Podala Denisse dárek. "No tak rozbal to!" pobídla ji Mandy. Denisse začala škubvat balící papír. Mandyin deník. "Otevři ho!" Byla tam fotka Londýna a u ní dvě letenky. "Jedna je tvoje..." řekla tiše Denisse. " Ano. pojedem tam společně.Ty nemáš radost?" - " Mám, ale já pro tebežádný takový dárek nemám..." řekla Denisse. To nevadí Princezno, mě jde jen o to jestli tam se mnou chceš jet..."- "Chci!" řekla Denisse a sáhla si do kapsy pro nějaký papír."Na." Mandy se koukla na papír a rozplakala se. Své slzy neměla potřebu skrývat. Objala Denisse a dala ji na čelo pusu. Na tom papíře bylo to nejlepší co kdy Mandy četla. Denisse už se vrátí do nemocnice jen pro své oblečení a ostatní věci. "Už budu doma..." pošeptala Denisse a zavřela oči.



Začetla ses, nebo ti to nic neřeklo?

Zhrzená chybou

5. srpna 2011 v 13:20 | Semi Lee |  Write
Kéžby jste věděli jaké to je. Kéžby ste jen spatřili to nekončící zlo. Hlava mi třeští, zase po nějakém flámu. Jsem jednoduše pouhé tělo bez duše, odsuzovaná. Nikdy, takový neklid jste totiž ještě nezažili. Ztrácím se, pátrám po sobě, po lžích po nekončícím stotožňováním. Unavuje mě to, ale z toho kolotoče se nedá vyskočit, už nikdy.Možná, by se vyskočit dalo. Kdyby přišel, někdo kdoby mě vysvobodil. Někdo kdo by mi ukázal správný směr.Jenže ty pomluvity tu budou pořád. Můj odraz v zrcadle mi říká:"Ha, Ty taková, zmalovaná..." Mrskla jsem po zrcadle rtěnkou. Rudé rty, černě podmalované oči, dlouhé rovné vlasy, červené nehty styl alá holka z USA...přitom si uvědomuju že tohle není horor. Tohle je realita. Je mi 19, studuju a prospívám. Vyšla jsem z dámských toalet do rušných školních chodeb a už to začalo. Je tak težké, když na vás ostatní studenti na školních chotbách pokřikují:"Hey!". Pošeptávájí si mezi sebou:"To je ona..." . Už mě to unavuje, vždycky jen skloním hlavu. Moje největší blbost, kterou jsem kdy udělala, kývla jsem na natočení pornografických snímků. Dobře. To je ta z tam toho. Moje nynější jméno. Už žádná Emma, jen ta z toho péčka. Je to jako by se mi miliony lidí vysmívali přímo do tváře. Ale bylo to jen jednou, už před rokem. Pomalu mi táhne na 20 a já si uvědomuju, jak těžké to budou mít ostatní, klopýtám nad svým osudem. Ponechaná, zázrakem naplněná. Jsem Emma, ne ta z tam toho. Procházím chodbou. Najednou mi někdo zaklepe na záda :"Hey kočko..." -"Jsem Emma, né nějaký mňau!" vyjela jsem. "Klídek kočko, ehm...teda Emmo..." moje oči neskrývali naštvanost, ale jemu to nevadilo, ve svém ubohém rozhovoru pokračoval :" Dáš mi tam věnování ?" zeptal se se smíche v hlase a podol mi DVD, s mojí hlavní rolí. "Polib si..." Odpověděla jsem a vylila mu na hlavu vodu. "Pití si koupín nové, tohle mi za to stálo." Pohodila jsem vlasama, otočila jsem se k němu zády a odkráčela do učebny. Cítila jsem, že teď když se vylila pití na hlavu nejoblíbenějšího kluka školy, začne mi peklo. Ale nic podobného se nestalo. Všichni mě přestali odsuzovat. Začali mi znova říkat Emmo, už si na mě neukazovali, nešeptali si, nesmáli se v mé přítomnosti. Stačí jen vystoupit ze své ulity.

****
Právě si uvědomuju, že jsem napsala povídku na téma porno. (Hohou, nejsem Santa, jen jásám) No dobře, trochu víc se od toho v povídce odkopávám. Ale něco tam přeci je!

Krycí jméno pokémon ?

3. srpna 2011 v 22:14 | Semi Lee
Ják nadšeně píšu na tohle téma. Věřte, já z toho něco vykouzlím.

Neznáte krycí jméno pokémoni ? Nevadí. Vysvětlit se to nedá. A o tom to je.

Víte co nechápu ? Proč je "péčko" od 18, tedy až dovršíte plnosletosti, když "sáhnout" si můžete v 15. Jo je to trochu paradox, ale i to se stává.

Teď k tomu mýmu "kouzlu."

P.O.R.N.O.

Prakticky Obydlená Rokle Nikdy O...O...(ehm, nic mě nenapadá.) Sakra. zkusíme to znova.

P.O.R.N.O.

Příští Obvyklá Razie Několika O...(ach to druhý "O") Ještě jednou ?

P.O.R.N.O.

Policejní Oblek - Různě Náhodné Otisky (Ach, dokázala jsem to!) Nedává to smysl co ?

P.O.R.N.O.

Pondělní Obvyklé Ranní "Nekonečné" Obřady (Yes!)

Mám takový dojem, že na tohle, (ale opravdu) povídku nenapíšu.(Řekněme, že povídka na reklamy byla jednodušší.) Ani se z toho kreativně nevyvlíknu. A Odnesu to asi komentáři tipu : "Ach, 13 letá pipinka napsala klenot, ironie vládne světem." Nevadí, ale vážně se mi na to chtělo napsat něco. Ale ty písmenka jdou pěkně blbě (po sobě.) Zkrátka vážně "netuším" čeho je to "zkratka". Tolikrát jsem slovo PORNO, teda P.O.R.N.O. v životě nenapsala. Ať žije ironie a má vybli*á fantazie. (K fotce. Když nevíš co by, strč tam kecky.)