Červenec 2011

Reklama na dokonalý život

31. července 2011 v 23:54 | Semi Lee |  Write
Je půl 3 ráno, na displeji mobilu, který patří Amy "blikne" zpráva. Ji to neprobudí. Klidnou nocí se nese cosi tajemného. Pootočí se ke zdi a spokojeně spí dál. Šramocení ani kroky ji neprobudí, jen ji to uklidní, že tu není sama. Prázdnota a za okny poflakující se muži, mnohdy i ženy. Taková Amy nikdy nebude, aspoň si to namlouvala. Její matka tipacká Stepfordská panička. Otec podnikatel na volné, ale vysoké noze. Měla se jako v bavlnce. Jen jí bylo líto že cítí chlad. Pousmála se a klidně proplouvala snem, který se jí onu noc zdál. Většinou si své sny nepamatovala, ale tenhle byl jiný. Vzbudila se kolem desáté ranní. Posadila se a vysunula bílé, neopálené nohy z podpeřiny, její chodidla dopadla na šedý koberec, mrkla na budík a promnula si oči. Prohrábla si vlasy a nechala se unášet tichou hudbou linoucí se z rádia kuchyně. Její matka byla vzorně oblečená a snídaně, kterou připravila se na stole vyjímala, jen se do ní pustit. Amy nepatřila k těm vzorným holčičkám z vyšší vrstvy, klidně spala v tričku své oblíbené punk-rockové kapely. Černou tužkou podmalované oči, ani se nanamáhala odlíčit. Po ránu vypadala jako strašidlo, ale nevadilo to jí ani její matce. Její matka jí nerozmlouvala tipické holčičí zvyky v teen-věku, protože nechtěla aby skončila jako ona, umělý úsměv už od 6 ráno. Jejich dosavadní svět byl jako reklama na dokonalý život, ale když se její matka zlomila a rozvedla se s jejím otcem, nebylo to dokonalé ani zdaleka. Stalo se to před třemi lety. Zakousla se do toastu a vzpoměla si jak by teď otec četl noviny, a přikusoval jeho oblíbené koblížky. Jenže, to bylo pryč. Po snídani se Amy vrátila do pokoje a šlahla sebou do postele, vzala si mobil a otevřela SMSku. Nebyla důležitá, ale potěšila ji. Pousmála se a zabořila kudrnaté vlasy do polštáře. I přes to, že tu byla sama, cítila přítomnost někoho, kdo ji měl snad i rád. I malinko se počítá. Donutila se znova vstát a zbalit si věci, jelikož tento výkend měla trávit u svého otce a jeho nové přítelkyně. No nové, byli spolu už přes 2 roky. Za domovními dveřmi se zablýsklo auto. Zatroubilo a čekalo. Amy se oběvila ve dveřích, tašku na rameni a v uších sluchátka. Bez hudby ani ránu. I když jí bylo patnáct dala matce pusu na tvář, jakoto dělala pokaždé a nastoupila do auta. Zamávala a zavřela oči. Zdálo se jí to jako nemožné kouzlo. Co nefunguje. Je to jen pozlátko, pod kterou se skrývá pravda.
********************************

Ano, opravdu jsem stihla napsat povídku na téma týdne reklamy. Nicméně. Chtěla jsem tím říct, že většina reklam nemusí vypadat tak jak je vidí někdo jiný než my. Nemusí to být ani zdaleka pravdivé.

Schovaná za reklamou

29. července 2011 v 19:35 | Semi Lee |  Big World

Řekněte mi kde nejsou, jedu tam. A bez noťasu, bez intenetu. Protože to by to místo bez reklam úplně změnilo na všední, námi obývaný prostor. Snad i na měsíc někdo zapíchnul vlaječku, přičemž dělá reklamu svému státu. Chceš se stát součástí letních pořadů na TV Nova ? Víte jak mě to napadlo? Když jsem psala tenhle článek, bez jakéhokoli zaklepaní vkročila pod menu v hlavní nabítce blog (ne)normální reklama, drzá to věc. Když chci napsat komentář a sdělit tak svůj názor na článek "blik" a je tam reklama na O.B. díky, ale k tomu abych nsapla komentář tampony nepotřebuju. A víte co miluju? Představte si následující situaci: "Ach, vím kdo ji zabil."-"Kdo?"- "Byl to....." . "Ta není nová, ta je vypraná v perwollu." . Jistě víte na co tím narážím. Jistěže, na reklamy, které běží mezi filmy. " Ale já chci ke Kájovi na záchod!". Ehm...co? Reklama na Brise one touch. "XXX Lutz, tatatata..." Kill. Už né. Prosím. Něco jiného je reklama a otravná reklama. Končím, kdyžtak pod reklamou zanechte komentář. No nic, na tohle povídku asi nenapíšu. Co se dá dělat. Jdu se schovat za reklamu. A propagujte můj blog (samozřejmě, že si dělám srandu. Vzhledem k tématu.) Tak nadoj duhu.


S pravdou nejdál dojdeš...

26. července 2011 v 20:58 | Semi Lee |  Semi Lee
...nebo zakopneš a rozbiješ si rypák.

Co si budeme nalhávat, pravda bolí. Zatraceně bolí. Teda jen v případech, kdy se sami obáváme kritiky. Je to trochu ironické. Píšu a mažu. Je to těžké psát možná o pozitivní, možná o negativní věci jako je pravda. Poslední dobou mi nedávají smysl spousta věcí. Jenže. Lítám si tu s hlavou v oblacích a přemýšlím, proč mě všichni varují.

Chci spadnout a prověřit si na vlastní kůži kdo měl pravdu. Třeba že to bude jiné, třeba že to bude lepší.

A nebo taky ne. Ale to bude moje věc. Zatím mě nechte v euforii, její obětí mě drží tam kdesi kam normální smrtelník nedostane. Tam, kdesi, kde se mám dobře. Vznáším se bez křídel, ale jejich neustále upozorňování mě stahuje k zemi. A Co když něco pokazím. Tak se stane.



" Chci vyletět, ale ostnaté dráty mi nedovolí vznést se."

(Fotka pořízená v koncentračním táboře Březinka/Polsko)

Kdo hraje neprohrává

24. července 2011 v 10:59 | Semi Lee |  Write
Nechápavě se ptám sama sebe co mě to popadlo. Image. Né ta moje, jiste že.


Image

Image je otázkou světa, ve kterém přežíváme.
je otázkou věcí, které rádi máme.
Je to otázka i odpoveď,
je to naše poslední zpověď.

Zrcadlo nikdy neprozradí,
kdo je ten druhořadý.
Odrazy a stejné pohyby,
kdo ví co v nás ten druhý vidí.

(Básník tím chtěl říct, že ani na prvním dojmu se nedá stavět.)
***

Nějak mě zaujala myšlenka s tím záměrem, že kdo hraje neprohrává.Neprohrává. A to je to. Svět nezná poražené, neboť ti jsou zapomenuti. Zapomenout je jako, kdyby jste to zabili znovu.

V hlavě víří se mi myšlenky. Chci mít nekonečný bloček a do něj si všechno zapisovat. Nicméně, to bych ho kdykoliv když někam jedu nesměla zapomenout doma. To už se tak stává. Nechá plno věcí. Nechápu západ slunce, nechápu takové kouzelné okamžiky. Možná že si je nechci vysvětlit. Možná právě kouzlo nevědomosti je to nejsladčí. Možná...Možná...Možná. To slovo je pánem našich životů, nerozhodný toť panovník. Svírajíc pomyslnou skříňku otázek, na které nikdo nezná odpověď. Nikdo. Nikdy. Nikde. Mimochodem "u" už funguje, asi ho ta stávka přestala bavit. To bych nebyla já, abych neodbočila, samosebou. Stejně pořád nechápu jak může být ten "malý" roztomilý blonďák s modrýma očima rebel. Směs, doslova vybuchující mi v hlavě. Nikdy by vás nenapadlo co jsem si za včerejšek uvědomila. Asi stárnu, nebo jen dětsky hysterčím. Jsem patřičně pyšná na svůj nový lay,mě se to líbí. Trochu černobílé, ale co už stárnu. A nebo jen dětsky hysterčím. Smím si vybrat.




My Angel

22. července 2011 v 11:03 | Semi Lee |  drew
Ciao ^^

Oblíbila jsem si yt dva "zobáčky" a pozdrav ciao. Ale hlavně. Ztratila jsem inspiraci. Někam jsem ji dala. Při mém "bordelářském talentu" ji najdu až za dlouho. Předem se omlouvám, můj noťas uspořádal spouru a jedniné co mi stvávkuje je písmenko "u". Bouchám do něj! Mé rozhořčení neberte vážně. Já mu, ale nic neudělala a včera ještě nestávkovalo. Škaredé "u". A teď k tomu co jsem opravdu chtěla napsat. Víte jaký je paradox si plést (sama sobě) náramek přátelství ? Jé, zase odbočuju, nedělám to schválně věřte mi! Prosím.

Milju když mám radost, jenže když mám radost a nemám depkařské stavy nevím co bych napsala, já, řekněme nepíšu smysluplné článek.

"Popadla mě euforie, řekněte jí ať mě pustí!"

Chystám vraždu písmenka "u" neboť mě rozčilje. Je to tak těžké. Proto mě prosím omluvte. Tedy pokud jsme tohle četli. Že to zakončím jen obrázkem. Na který chci znát váš názor. Klidně mi postačí pohá promyšlená kritika. Já vím, že jsem nenáročná. Pokď jste to nevzdali a dočetli jste to, jsem vám hlboce zavázaná.
anděl Omlovám se za ty nedogumované čáry. My angel. By Semi Lee

Začínám kreslit, začínám se smát

21. července 2011 v 19:43 | Semi Lee |  drew
Ciao ^^

Asi budete mít plno připomínek co právě tohle dělá na výpisu v tématech týdne. Ale co už. Začala jsem kreslit, po dlouhé dobže jsem vzala tužku a papír. Začala jsem se smát svým vlastním výtvorům. Nu což, nechť se líbí.
by Semi Lee


manga
mnj

Začít znova dýchat, existovat

20. července 2011 v 18:23 | Semi Lee |  Write
Probouzí se, v ten den co běží za dnem. Roztáhne rolety, na obranu pro oslňujícímu jasu si dá ruku před oči. Pomlaskne a nadechne se. Nic netušíc skoro automaticky chodí po místnosti od jednoho kusu oblečení k druhému a postupně se obléká. Z valsů si zaplete cop na stranu a lehkým krokem zamíří směrem ke koupelně. Načež se bouchne do čela o dveře. To jí, ale vůbec nezastaví, překvapivě. Vyčistí si zuby, namaluje si řasy a tužkou na oči přejede jen dolní půlku linky. Zamrká na sebe do zrcadla:,,Sakra!".Odejde. Na snídani. Chodí jako tělo bez duše, ale né jen dnes, už je to dlouho. Nikdy nebyla královnou krásy, ale byla hezká jinak. Nikdy nebyla někým, které obdivovali miliony studentů už před ní. Nikdy nebyla, řekněme "unesená realitou". Ona byla svá, měla svůj svět protože tenhle se jí nelíbil. Jenže v něm byla sama. Měla kamarády, nic netušící o tom jak se cítila. Letmé úsměvy tam a nejiné zpět. Byla jako panenka na klíč. Byla pouze na hraní. Pro ty, které ji znali dobře si vmyšlence utvořila zášť, ale měla je ráda. Nikdy nechtěla aby zjistili její tajemství a taky že ne! Byla si jista, že by to změnilo "vztahy". Raději mlčela. Byla plná vtipu, před nimi. Byla jako růžová zahrada, jen jí projít. Klíč však nebyl k nalezení. Až jednou. Stalo se to přesně 25.6., v den, kdy měla "malá" Kristine 14. Na svůj věk toho zažila celkem hodně, hodně bylo zvrhlých nástrach osudu. Až příliš mnoho. Tohle bylo pohlazení, takový odrazový můstek. Chycení za ruku ve chvíli kdy ona sama nemohla dělat nic. Byla tak bezradná, ale někdo ji vzal pod svá křídla. Pravé přátelství. Tak se to dá taky nazvat- jednudušeji. Byl to opravdový pocit sevřeného žaludku z toho jak se teď měla Kristine dobře. Před tím jakoby neexistovala. V tuhle chvíli bylo všechno jinak, bylo to naopak. Zůstala stát v pozoru, ale v duši chtěla tancovat. Byla na rozpacích. Konečně ZAČALA DÝCHAT, KONEČNĚ ZAČALA EXISTOVAT, KONEČNĚ ZAČALA DŮVĚŘOVAT.
***
Povídka byla napsána na téma týdne zažátek. Trochu jsem se nechala unést, doufám, že to nevadí. Chtěla jsem tím říct, že je důležité si uvědomit správný začátek.

Kdo má pořád vymýšlet originální titulky- Začátek

18. července 2011 v 20:06 | Semi Lee |  Big World
Začátky a konce. Konce a začátky. Je težké říct co nás nutí vynaložit více síly. Za každým koncem skrývá se nový začátek a na tom se má stavět. Postavte dům bez základů a budete géniové s létajícím domem. Trošku nerealistické a o to jde. Je na čase začít přemýšlet o tom, kde bychom byli kdyby jsme nezačali tam kde jsem začali. Trochu se do toho zamotávám, nu což.

Začátek, start, něco s nepevnou budoucností. Bojíš se? Ne? Tak nic. Co tím vlastně sledujeme? Narodíme se a jen čekáme až umřeme, pomalu procházíme a začínáme nové etapy našeho života. Začátek není jen o tom, že to někdo někam napíše nebo řekne, začátek je tam kde to cítíte.

"Každý krok naší cesty je začátkem."

Začít není jednoduché, mnohem težší je pak přestat. Ale pak zase musíte těžce začít. Není to ptocházka růžovou zahradou, jistěže. Život ani zdaleka nepřipomíná pohádku, pohádka začíná a nikdy neskončí. Pokuď neumřeli žijí spolu až do dnes - jistěže neumřeli. Pohádka může jen začít.



Začátek

Na začátek do prázdných řádků,
napsala bych pohádku.
Život mi ji, ale zkazil,
dobrý konec zkrátka zmařil.

Vrátit se zpátky, až tam na začátek,
můj příběh by nabral jiných obrátek.
Začít znova, chtít být víc,
neumím nic, jen řvát z plných plic.

Je těžké začít z prázdnou hlavou,
s představou a to dost chabou.

(Básník tím chtěl říct, že se setkáváme se stejnou osnovou života, je jen na nás jakou slohovnou jej naplníme. Ale začít se nějak musí.)

Slečna "Nikdo"

7. července 2011 v 17:19 | Semi Lee |  Write
Nikdo ji nikdy neviděl, ale každý ji spatřil aspoň jednou. Byla stínem každého kdo se pohl v západu slunce, byla stínem každého kdo se ani nehnul. Měla miliony podob, miliony tváří, ale jen jednu duši. Když se jí chtělo být zlá, byla zlá, když se jí chtělo být hodná, byla hodná. Byla sama sebou, ale byla někým jiným. Nechcete-li pochopit, nechápejte dál. Ona byla vždycky jiná. V zrcadle ji měl každý kdo se do něj kouknul, ona sama sebe však nikdy v zrcadle nezahlédla. Vždy se z krze někoho koukala na svoji neomalenost a přetvářku. Ubíjelo ji to, jistě že, ona byla vždycky jiná. Vše, co ji kdy svazovalo k životu byli lidé, společnost ve které se mohla skrýt. Ale odešla příliš brzo, odešla, když byla skoro u konce, odešla kousek před svým cílem, možná byl vysněný, možná ne, v ní už se nikdo nevyzná. Nikomu neřekla Sbohem, se všemi se rozloučila způsobem opačným : Dobrý den. Byla jako černá a bílá, byla jako den a noc, byla jako kočka a pes, byla jako světlo a tma, jenže v jednom. To její tělíčko neuneslo a zavedlo ji to k záhubě své duše. Pořád tu byly miliony tváří, ale bez jediné duše, bez té její. Pak, jako z čistého nebe, vjelo do ní něco, něco neobvyklého, něco nezvyklého, něco co snad nikdy necítila. Byl to snad ten nejsladčí pocit, byl to pocit zamilovanosti. To ji prostě změnilo. Už se nepotřebovala přetvařovat, už se ani nechtěla dělat někým kým doopravdy nebyla. Našla své pravé já, aby "ON" viděl kdo je.
****
"Povídka" byla napsaná na téma týdne: Dvě tváře, měla by vám aspoň o centimetr přiblížit k tomu, proč se nepřetvařovat.


A co mám dělat, když život je jen fake?

4. července 2011 v 10:41 | Semi Lee |  Big World
A víte vy co, můžeme si za to sami. Kdyby se každej nesnažil si něco nalhávat bylo by to možná jinak, ale dnes když má každý masku, masku, za kterou se v případě nebezpečí schová? Svoji druhou tvář, odvrácenou stranu našeho já. Pomluvy a sprosté lži ? Každý chce pravdu, do očí. Jenže, to není tak lehké, docílit upřímnosti. Připadá mi, jako by byla upřímnost jako dinosaurus, zkrátka jako by už vymřela. Schováváme se za své jedinečné výplody fantazie a potkáváme lidi se stejným úmyslem, zalíbit se společnosti. Zajímalo by mě proč je legální hazard až od 18ti. Hazard, risk. To podnikáme každý den, jen co vyjdeme ze dveří, snažíme se něco nepokazit, riskujeme své "jméno", které už se stejně promněnilo na směs písmenek plné lži. Vždyť už ani sami nepoznáme co je naše pravé já a co je "druhá tvář". Je však jen na nás, kdo z koho, kdo s kým.

"Je až zajímavé jak se život mění v každodenní karneval, masky a faleš."

Život je jeden velký fake, my se za něho bijeme, rveme se za tu faleš, abychom náhodou neupadli a nerozbili si drž...ehm...tvář. Až teď jsem pochopila co že jsem si to nalhávala. Někdy se přetvařujeme proto abychom ostatním udělali radost, občas je to naopak, ale nás to v obouch případech zevnitř ničí, neuvěřitelou rychlostí.

"Když se narodíme předsvavujeme si život jako pohádku a bádáme jím, vlastní zvědavost nás, ale zavede ke lži."



Kdo jsem?

Parchantů je plný svět,
spálená žárem, je má pleť.
Slzami mokříc moji tvář,
vlastní otrok je ten, kdo je lhář.

Ve třpytu křídel najdeme poznání,
hrdina je ten, kdo nás zachrání.
Pláčíc do dlaní, sedím,
do prázdna jen tak hledím.

Unavená vlastním životem,
semnou soucítí ten, kdo je samoten.
V kapce slzy hledám inspiraci,
tohle ať mi nikdo nevyvrací.

Po chodbě rozlíhající se pláč,
vlastním katem je ten, kdo je rváč.
Mě žalem puká srdce,
jsem jak kapka krve na bílé čtvrtce.

Rány na duši se mi nehojí,
ochránce je ten, kdo se nebojí.
Noc za nocí, den za dnem,
pokládám si otázku: Kdo jsem?

Ztrácím se v ději mého života.
tohle jsou neskutečná muka.
Do jaké skupiny řadit se mám?
Milá, zlá, hodná nebo podlá se ptám.

(Básník tím chtěl říct, že v tomhle světě je být sama sebou těžší než vylézt na M.E.. Možná, že se obáváme poznat sebe samu. Kdo ví jestli oprávněně.)