Den, kdy se mi zastavil svět

9. dubna 2011 v 11:14 | Semi Lee |  Write
/Povídka/
"Svírá mne prázdnota, kolem ani živáčka, jen pouho pouhá temnota. Moje srdce praská, ale né ve švech, od toho jak by bylo plné, ba naopak je totálně prázdné, teď už nic nemá cenu. S bohem Maxi, už jsi mi mnohokrát ukázal špatný směr, nikdy však správnou cestu." Dořekla jsem a skočila z římsy. Opona se zatáhla a všichni začali tleskat, aplaus mě hřál u srdce, jelikož jsem ztvárnila hlavní roli. Na prknech, která pro herce znamenají svět jsem se hluboce uklonila a přijala květinu od režisérky a zároveň učitelky naší gramatické sebranky Tiny, ona se chopila režisérství a já se ladnými pohyby protančila představením, nikoli světoznámím, pouze školním, ale co, každý herec musí někde začít. Jen co nás Tina propustila s velkým dík a obejmutím jsem se vrhla k mámě. "Byla jsi úžasná, úplná hérečka, holčičko!" prohlásila. S úsměvem od ucha k uchu jsem se uklonila : "Ach děkuji, děkuji" a poslala jsem máně pusu. Obě jsme se rozesmáli, mámě však vrhly slzy do očí: ""Škoda, že to nevidí táta." Přikývla jsem. Můj táta v loni na jaře zemřel, měl autonehodu, to právě on mě přivedl k amaterskému herectví. Najednou se kdesi vynořila Tina:"Dobrý den Mary, Lois byla úžasná, opravdová hvězda." pousmáli jsme se. "To zdědila po Johnovi." Tina se mamince zadívala přímo do očí a pohladila ji po rameni:"Ach ano, Pan Bremix by na Lois byl uritě velmi pyšný, to jsem si stoprocentně jistá. No nic asi budu muset jít. Dobrou noc Mary, dobrou noc Lois, ty naše malá hvězdo." Letmě jsem zdvyhla ruku na pozdrav :"Dobrou Tino." otočila se a kývla na mě. Vyšli jsme z našeho malého "foyer"/foajé/. Minuly jsme ceduli s nápisem : Dnes se hraje představení: Den, kdy se mi zastavil svět. S mámou jsme opustily záři reflektorů a zmizely jsme v jasné noci. Spěchaly jsme domů, bylo už pozdě a já ráno měla doučování z angličtiny.

Jen co jsme otevřeli vchodové dveře sundaly jsme si kabáty popřály si dobrou noc a převlékli se do pyžama, obě jsme sebou šlahly do postela, mamka únavou, já nadšením. Vyhrabala jsem z tašky mobil a zavolala Benovi. On hrál Maxe. "Ahoj Maxi, ehm...Teda Bene, jsem naprosto unešená". "Byla jsi dokonalá" oznámil mi Ben na druhém konci. "Bez tebe bych to nedala, díky za podporu." "Nápodoně, dobrou ty hvězdo.""Dobrou." zmáčkla jsem červené sluchátko a zavěsila. Zavřela oči a spala. Zdálo se mi o tátovi, jak mi tleská a říká: "Bravo, Bravo!" To on by byl určitě pyšný, to on ve mě probudil lásku k divadlu, to on ve mě našel můj herecký "talent". Nechvástám se, on by to určitě udělal, stejnětak tak jako když jsem mu já skálěně potleskem poklonu k jeho výkonu, když měl představení.
Druhý den mě probudil nachystaný budík, Anie, moje učitelka z angličtiny měla dojít co nevidět. I ona byla včera na představení, jenže musela odejít kvůli svému starému nemocnému tatínkovi, už před triunfálním koncem. I ona mne pochválila a začali jsme s naší nedělní výukou. Procičily jsme si pár slovíček, vět a pak mě pozvala Anie za můj všerejší vrcholový výkon na zmrzlinu, přesně řekla že byl špičkový. Vyrazily jsme, jeli jsme autem, mířili jsme do mé nejoblíbenější cukrárny "Divadlo". Opravdu se to tak jmenovalo, měli tam tu nejlepší zmrzlinu na světě a vypadalo to tam jak na jevišti. Jenže, byla až na druhém konci města. Zažadonila jsem o místo spolujezdce, Anie povolila. Nastartova a už se jelo. Na křižovatce mezi Pyřivou a Starou do nás naboural nějaký debil. V tom okamžiku se do mě začali vlévat pocity vzpomínání. Těch 10 vteřin co trvala srážka pro mne bylo 10 minutové spomaleného utrpení. To peklo, skončilo slzami a vzpomínkami na tátu, Anie měla otřes mozku a já vyvázla "pouze" se zlonenou nohou. Anie za nic nemohla, to ten debil z leva, ujel, jak nevychované. Kdosi "neznámi" nám zavolal sanitku, nebyl neznámí, byl to Ben, zachránil Anie život. Máma přijela na místo a rozběhla se ke mě, byla jsem celá roztřesená, už po druhé jsem seděla v nabouraném autě, první s tátou a teď s Anie, už dvakrát jsem si prožila peklo bolesti, ale také peklo sedět vedle opravdu vážně zraněného a nemoci mu pomoct. Drásalo mi to nervy, ta bezmoc. Táta zemřel na vnitřní krvácení, Anie přežila. Jakoby nad náma táta držel ochranou ruku. Okna od auta byla vysypaná, celá karoserie byla potlučená a auto mohlo jít rovnou do šrotu. Anie mě za to nevinila, věděla , že to samé jsem si prožila při bouračce s tátou, věděla jak težce jsem to nesla . Cítila jsem na tom menší podíl viny. Po měsíci Anie pustili z nemocnice, ona si musela projít bolestí toho nejvyšího kalibru. Prožila peklo, peklo větší než má zlomenina. Všechno je tak jako dřív. Dostala jsem novou roli v Tininém představení. Jmenuje se to Dívka bez tváře, a vypráví to o přetvářce, ztrátě identyti, o srachu, o zklamání. Premiéra bude na podzim. Tohle představení Tina napsala pro mě, protože věděla , jak nadávám u takových to věcí, ohledně řetvářky bylo mé zuření opravdu obrovské. Když jsem poprvé svírala v ruce scénář, všimla jsem si prázdného místa vedle Věnováno:. "Lois, napiš tam věnování." "Já?" Pousmála jsem se na Tinu a vzala pero do ruky. Pod velkolepím, tajemným názvem Dívka bez tváře bylo mým škrabopisem napsáno : Věnováno Anii Viterbanové, Mary Bremixové a Johnovi Bremixovi, andělům, kteří mě ochránily před pekelnýma rukama stahujícíma ke dnu. Děkuji.
Povídka byla napsána na téma peklo. Doufám, že se bude líbit a bude stát za vaše přečtení a komentář :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Batty-Ladys Batty-Ladys | Web | 9. dubna 2011 v 13:26 | Reagovat

Hezké :)
A ta fotka  :)))

2 deese-joque deese-joque | Web | 9. dubna 2011 v 13:28 | Reagovat

na té fotce to ses ty? mas nadherne bryle :-)

3 deese-joque deese-joque | Web | 9. dubna 2011 v 15:21 | Reagovat

no měly by :-) ale muze to zusta v utajeni napis mi to kdyz tak na email :-)

4 remotesassy remotesassy | 29. června 2011 v 12:34 | Reagovat

Krásně napsané =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.