Alice in wondernet

31. března 2011 v 18:32 | Semi Lee |  Write
*(Povídka,na téma internetové seznamování. "wonder-net")

,,Baf!" vykřikne Chris, a já mu lekavým písknutí dala najevo, že tohle nejspíš neměl dělat ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," nenápadně se omluvil ,,vím jak to máš teď těžké." Já a težké, projelo mi hlavou, jsou i děti s horšími osudy, já a těžké? Tak to vůbec. ,, Kike? Co se ti zdálo?" na chvíli jsme se oba odmlčeli, z nenadání z Chrise vyjelo:,, Víš, byla jsi tam ty a on" tázavě jsem zvedla obočí:,, Z tebe to leze jak z chlupaté deky, kdo on ?" Chris si odkašlal:,, Přesněji, Luke, stáli jste tam a Luke ti dal kopačky." To se nikdy nestane, ani se to nestalo, zasnila jsem se. Takže se mu to zdálo.Začala jsem mít obavy, obavy protože cokoliv až na nějaké vyjímky, co se Kikemu zdálo se nakonec dřív nebo později také stalo realným každodením utrpením, hezké sny se mu zásadně nezdály, tohle se mnou zatřáslo víc než to jeho baf, hned po ránu. Brouzdavým, unuděným krokem jsme mířili k bráně školy, ach, ten náš ústav je tak nadějné místo, nadějné místo je na téhle škole jedno, pouze jedno a nikdo kromě mě a Chrise o něm neví. Je to zahalený kousek Stonhagenské zahrady. Sem, ano právě sem jsem chodila i s ním, s Lukem, ale vždy jsem mu na cestě sem zase zpátky instinktivně a bez důvodu zavázala oči. Nicméně jsem si právě teď uvědomila, že Kike se ve svých snech ztrácí, myslí že už je to realita, co až se mu bude zdát sen ve kterém umřu? To mi řekne, že jsem duch? Asi ne, zatřásla jsem hlavou a probudila jsem se. Chris vele mě něco mumla, uklidnila jsem ho pohlazením po rameni. Zdálky se ozval zvonek, přesněji ten školní. Koukla jsem se na hodinky, ach né, něco se muselo pokazit, je 8, ale zvoní v 9. Vše naznačovalo, že se něco stane, že dnešek bude celkem dosti divný. Chrisovi předpovědi se nakonec ukázali jako realita, je to jak předpověď počasí, jenže on hlásí, že bude vždy zataženo.


Za pár dní na to jsem se z rozchodu s Lukem dostala, nechodila jsem sice ven, ale našla jsem si nového kamaráda. Kike byl na dovolené, protože jsme měli prázdniny, mezi deštivé dny se vlezl kousek slunce v podobě Davida, Davit byl 16-letý mladík, roztomilý, milý a hlavně tak sladký, svědomitý a vyspělý, aspoň se mi to tak jevilo, každé den jsem se těšila až zapnu notebook a přečtu si další mail. E-mail vždy začínal oslovením: Ahoj Alice, moje slunce, beruško nebo podobnými výrazy. Prochatovali jsme dlouhé hodiny, trvalo to týden, pak přijel Chris, divil se, že zase zářím. Nic jsem mu o Davidovi neřekla. Nedbale jsem ho dobyla u dveří a bežela skontrolovat e-maily. Ach, ano odpověděl. Jeho zpráva zněla takto :
"Ahoj Alice, kouzelnice co mi ukradla srdce ! Jsem strašně potěšen, že tě to se mnou po týdnu stále baví a neopustila jsi mě ve virtuální komunitě. Jak že zněla tvá otázka? Co bychom dělali na prvním rande ? Vyzvedl bych tě v 6 večer, ale vzhledem k tomu, že nevím kde bydlíš nejspíš bychom si dali sraz, v parku u kameného lomu, takže tedy za parkem. Vzal bych tě za tvé hladké, přepychvé ruce a kráčeli by jsme napříč západu lunci, přichystal bych malý piknik, něco by jsme pojedli a pak bych tě zavedl do krajiny snů, polibkem. Co kdyby jsme tuto představu převedli na skutečnost ? " Nečekala jsem a hned mu napsala, že bych se sním ráda setkala. Představovla jsem si jak to vychází z jeho úst, medový hlas, který jsem si představovala mi na tváři namaloval úsměv. "Blik" ozvalo se z počítače. Ano! Ano! Sejdu se s Davidem! To je to nejrásnější , je to prostě nejbezvadnější kluk na světě , kdoby si pomyslel, že svoji pravou lásku. Cítila jsem jak se mi chce křičet, Miluji tě! Nejde o to, že bych nechtěla, ale kdoby mi to věřil? SMSka, "Kike." Vykřikla jsem. Otevřela jsem ji, ale byla prázdná, takové prázno jsem cítila v sobě, dřív než jsem poznala Davida. Je úžasný. Pondělí, 6 hodin večer, lom za parkem. Jak já se těším. Otevřela jsem deníček, který si vedu už od 5 let, ne to ne , dobrá tedy od 13, teď je mi 16. Sweet sixteen. Jsem už velká holka, ale deníček je součást mé osobnosti. Tak tedy : Milý deníčku. V pondělí se konečně sejdu s Davidem /to je ten kluk, co jsem psala/. V 6 bude moje nejlepší hodina, lom moje nejoblíbenější místo. Bude to romantické, tím jsem si jistá. Zaklapla jsem deník, zhasla lampičku, vypla notebook, ale ještě před tím jsem si aktualizovala emaily. Dobrou noc, napsala jsem Davidovi, zalehla a spala. V pondělí ráno kdosi vytrvale zvonil. Celá rozespalá jsem sešla schody, za dveřmi byl Kike. Byl udýchaný a v očích se mu zračil strach a obava. Odechl si když jsem byla doma. Otočil se a bez slova odešel. V pět hodin podvečer začal zkrášlující maraton, tohle rande musí být dokonalé. Vystřídala jsem snad 10 outfitů, než jsem si vybrale ten správný. Make-up přírodná a lehký. vyčistit zuby, lesk a můžu vyrazit. Koukla jsem se na net jestli naše schůzka století nebyla zrušena, ne, je to v pořádku, jediné co co na displayi svítilo byla zpráva od Chrise : "Ahoj, jsi doma ?" "Teď právě odcházím, mám rande." odpověděla jsem a odhlásila se.
Pravou nohou ! Za nedlouho jsem došla k lomu, tam už stál on, silueta jeho těla značila to, že je to úplně normální obyčejný chlapec, žádný úchyl. "Ahoj Davide." řekla jsem nesměle. "Ach má Julie, tedy Alice, promiň nechal jsem se unést Shakespearem." zachychotala jsem se. "Jsi tak krásná." pošeptal mi nežně do ucha. V kapse mi začal vybrovat telefon, byl to Kike, položila jsem to a odhodila mobil na deku, přichystanou napiknit, která byla vedle mě. Mezitím, vtrhl Kike do mého pokoje, věděl kde je náhradní klíč a měl o mě strach. Kouknul do mého deníku. "To ne!" zašeptal a rozběhl se do lomu. já jsem si užívala nejsladší chvíle svého života, jahody, čokoláda, David! Ano David, něco vytáhl z piknikového koše, nůž, ano jak nečekané ale on to byl zvěřinový nůž. Nevěřícně jsem se na něho podívala. "Alice, jsem tvůj Romeo, ale pozměníme historii a místo sebe zabiju tebe.Ale až po tom?" "Po čem?" pomalu mi docházelo co chce dělat, zvedla jsem se a rozběhla se pryč, v lomu se mi, ale smakla noha a já spadla přímo na zem, na dnu už jsem ybla, ale ještě jsem nedýchala pach udusané hlíny, když se na mě někdo díval tak krvelačným pohledem jako David. V zápětí doběhl chris a za ním 2 muži "zákona". Zajali mého Romea, tedy Davida a odvezli ho. Z očí mi tekly proudem slzy, ale nefňukla jsem, rozběhla jsem ke Kikemu a objala ho, jeho obětí bylo tak pevné: "Neboj, už jsem tady!" Zklidňoval mě. Kdyby nebylo jeho, byla bych ejho Julie, ale mrtvá. Vše co mi po něm zbylo byli jeho romantické e-maily s podpisem vraha a obava, co když se zase někdy vrátí ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majda Majda | Web | 31. března 2011 v 18:56 | Reagovat

Příběh se ti moc povedl, líbí se mi. Jen mi přijde trochu zmatený. Ale v zásadě je to krásné..x)

2 > Slečna~Misuggette < > Slečna~Misuggette < | Web | 31. března 2011 v 19:01 | Reagovat

uh.. dobrá pověsst.. to je asi pravdivé že? :DD.. nebo já newím.. a krásný blog..

3 > Slečna~Misuggette < > Slečna~Misuggette < | Web | 31. března 2011 v 19:01 | Reagovat

ne tak to není asi pravdivé no..:D to by bylo asi divné :D ale je to moc krásné

4 > Slečna~Misuggette < > Slečna~Misuggette < | Web | 31. března 2011 v 19:24 | Reagovat

jo to už mi taky došlo :D

5 Kikine Kikine | Web | 2. dubna 2011 v 22:28 | Reagovat

Je to zajímavé. Líbí se mi to. Po slohové stránce je to opravdu úžasný příběh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.