Březen 2011

Alice in wondernet

31. března 2011 v 18:32 | Semi Lee |  Write
*(Povídka,na téma internetové seznamování. "wonder-net")

,,Baf!" vykřikne Chris, a já mu lekavým písknutí dala najevo, že tohle nejspíš neměl dělat ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," nenápadně se omluvil ,,vím jak to máš teď těžké." Já a težké, projelo mi hlavou, jsou i děti s horšími osudy, já a těžké? Tak to vůbec. ,, Kike? Co se ti zdálo?" na chvíli jsme se oba odmlčeli, z nenadání z Chrise vyjelo:,, Víš, byla jsi tam ty a on" tázavě jsem zvedla obočí:,, Z tebe to leze jak z chlupaté deky, kdo on ?" Chris si odkašlal:,, Přesněji, Luke, stáli jste tam a Luke ti dal kopačky." To se nikdy nestane, ani se to nestalo, zasnila jsem se. Takže se mu to zdálo.Začala jsem mít obavy, obavy protože cokoliv až na nějaké vyjímky, co se Kikemu zdálo se nakonec dřív nebo později také stalo realným každodením utrpením, hezké sny se mu zásadně nezdály, tohle se mnou zatřáslo víc než to jeho baf, hned po ránu. Brouzdavým, unuděným krokem jsme mířili k bráně školy, ach, ten náš ústav je tak nadějné místo, nadějné místo je na téhle škole jedno, pouze jedno a nikdo kromě mě a Chrise o něm neví. Je to zahalený kousek Stonhagenské zahrady. Sem, ano právě sem jsem chodila i s ním, s Lukem, ale vždy jsem mu na cestě sem zase zpátky instinktivně a bez důvodu zavázala oči. Nicméně jsem si právě teď uvědomila, že Kike se ve svých snech ztrácí, myslí že už je to realita, co až se mu bude zdát sen ve kterém umřu? To mi řekne, že jsem duch? Asi ne, zatřásla jsem hlavou a probudila jsem se. Chris vele mě něco mumla, uklidnila jsem ho pohlazením po rameni. Zdálky se ozval zvonek, přesněji ten školní. Koukla jsem se na hodinky, ach né, něco se muselo pokazit, je 8, ale zvoní v 9. Vše naznačovalo, že se něco stane, že dnešek bude celkem dosti divný. Chrisovi předpovědi se nakonec ukázali jako realita, je to jak předpověď počasí, jenže on hlásí, že bude vždy zataženo.

Klik,enter, bum! Dej průchod úchylům.

29. března 2011 v 20:12 | Semi Lee |  Big World

Klik, enter ? Popísmenkuješ?

Slovo popísmenkuješ už nikdy nechci slyšet. Opravdu ne. Nic méně na toto téma, čili, na téma internetové seznamování mám celkem smíšený názor. Díky facebooku jsem se seznámila s kamarádkou, s kterou jsem pak jela na tábor. Což je pozitivní, ale...No, jak začít? Už co usedneme k monitoru, začnou nám rodiče vtloukávat do hlavy, že internet je plný úchylů, a podobně pro mě nepochopitelných lidí. Kdo ví, kdo sedí na druhé straně? Když Napíšu, že jsem krásná osumnáctiletá blondýna se čtyřkama kozama, težko mi to budete věřit. /Blond by mi neslušel a přes čtyřky bych neviděla na zem, jo osumnást mi taky jednou bude./ Nu což. Podle mě je to individuální, někdo může na internetu najít lásku na celý život, někdo trauma na celý život, a někdo potešení na měsíc, jiný pláč na den. Je to hodně kontrastní, nějak tomu neholduju, šlověk se přeci jen chová jinak když něco píše a když jste s ním pak v reálu. Znáte to /teď nemyslím osobně/ Najednou ti blikne zpráva : Ahoj, jmenuji se Tomáš a jsem sedmnáctiletý normální kluk, chodím rád do posilky a hambáče bych se nikdy nedotkl. A jaké je skutečnost ? v podstatě, osoba na druhé straně odpovídá tomuto popisu : Přetloustlý čtyřicetiletý chlapík, s fousama od kečupu, co takřka vyrost na mekáči a posilku viděl jen z venku. Ehm...Ta představa se mi nějak nezamlouvá. No, možná, že kdyby jsme o tomto neslyšeli na každém rohu, nepřipouštěli bychom si to. A čím to zakončit ? Člověka je prostě lepší poznat v reálu. :)



Každý z nás už to četl,
Rodiče vtloukávajíc do hlavy,
mezi úchyly se chystá battle.
Nechtěj zažít to bezprávý.

Poučení všichni byli,
někdo na to zapoměl.
Na moment létat mezi motýli,
avšak pravdě nikdo neporozuměl.

(minutová záležitost /básnička/ Takže to jen tak :D)

Co si o tom myslíš ty ?

Illusion

27. března 2011 v 17:03 | Semi Lee |  Photos
Jaro přichází, moje naděje ovšem křičí sbohem a jdou zas o dům dál, co s tím ? Už to ani nemá cenu řešit, stačí jen tak vyrazit ven a pročistit si hlavu, to mě dokáže naplnit a hlavně aspoň na moment zapomenout.



S nikým se nikdo nepáral

26. března 2011 v 11:59 | Semi Lee |  Big World
Je až neobvyklé, jak smrt "hýbe světem". Trest smrti, se považuje za vůbec nejvyšší trest. Pokuď jste v tom nevinně a nejste sebevrah, bude se vám tenhle přístup zdát nespravedlivý, ale co ti s prominutím hajzlíci, kteří někoho zabili, týrali ho ? Pro takové lidi ? Je to až milosrdné, když si vezmete, že by strvily celý svůj život v "base". Ovšem teď jsem si tu vylila zlost na psichycky nemocných lidech, jejich psichyka je mi hodně nejasná, nechápu je, na první pohled tak nevypadají, ale...No, neřešme lidi, ale samotný trest. Dříve, hodně dávno, to bylo méně neobvyklé. Trest smrti se nese dějinami. Kati? Vykonávači nejvyššího trestu, ukončení života. Zub za zub, oko za oko, život za život...až třeba po elektrické křeslo. S nikým se nikdo nepáral.



♥Little bit of Paris♥

23. března 2011 v 15:26 | Semi Lee |  Photos

Paris, France

Little bit of Paris in my home

Je m'appelle Semi Lee!

People cry

20. března 2011 v 20:15 | Semi Lee |  Write
* People cry, not because They're weak.
It's because They've been strong for too long.*

Být silný se občas nevyplácí. Nemyslíte? V podstatě už se přetvařujete. Nikdo není necitelný tvrďák (ano, tak možná ano) Ale když už, jistě někdy upustil slzu. Slzy, slané horké slzy, kopírující křivky obličeje, stékající po tvářích, až, až na zem, na dno. Jakou úlevu vám posytně obětí, když roníte slzy, jaké uvolnění vám přinesou slzy? Je to jako kdyby pro tebe přiletěl pegas, který tě dokáže přenést přes poušť smutku. Tak to cítím já, jistě každý na slzách hledá jen ten šotaný důvod, zdroj jejich původu. Jenže jsou i lzy pýchy, štěstí apod. Na ty pak většina zapomínáme.Vzpomene me si na ně až když se k nám "dostaví" až když je sami zažijeme.Když vám nikdo nevěří,nechápe vás, nezoufejte, to on dělá chybu :)

* Sometimes you have to be yourown Hero.*

My style 0.4

20. března 2011 v 10:12 | Semi Lee |  My style
Zdravím, opět jsem si něco dovolila navrhnout :)


Na tamto outfitu jsem si oblíbila náramky a přívěsek, gladiátorky bych možní i vyměnila za kecky :)

"Dala" bys to na sebe ?

Manuál života

19. března 2011 v 12:40 | Semi Lee |  Write
Svírám v ruce něco malého,
pro mne cosi dobrého.
Střípek ze sna, upadl mi,
víš jak bolí tvoje lhaní ?

Jen kousek čehosi ostrého,
zaryju do ruky, do duše, do něčeho.
Tenhle život ? Samá lest,
zbarvená krví je má pěst.

Držím svoji záchranu v dlani,
jak život utíká, jak pramení ?
Přemýšlí o věcech, o snech a přáních,
manuál života, chci mít hned k mání.

Bojím se života,
život je cesta divoká.
Bojím se smrti.
Tohle mě drtí.

Bojím se zklamání,
tak kdo mě zachrání ?
Bolí to, ta kudla v srdci,
tuhle "nemoc" nikdo nevyléčí.

Za chyby se krutě platí,
i když jeden, druhého ztratí.
Nevnímáš, vůbec netušíš,
kolik slz stékalo po mých tvářích.

Osud nemá slitování,
je nám nalinkovaný.
Ignorace není na místě,
smutek se mě drží jako klíště.

Podkopáváme si navzájem nohy,
vytváříme peklo mezi bohy.
Až když člověk ztratí to co měl,
uvědomí si že nepřežije, na to před tím nemyslel.


Don't cry! Just say "fuck you" and smile

18. března 2011 v 19:15 | Semi Lee |  My style
Tento outfit, jsem "navrhovala" v totální euforii. Podle mě je celekm dost ulítlý *so crazy* :)


Na tomto "modýlku" se mi hlavně líbí kraťasy, legíny, viktoriánský "medajlonek" a samozřejmě conversky :)

Vzala bys si tento *crazy outfit* na sebe ?

Rainy Days

18. března 2011 v 13:50 | Semi Lee |  Big World
Dnešek jako včerejček i předvčerejšek měl a stále má v moci déšť. Aspoň u nás tomu tak je. Když jsem se ráno kolem deváté probudila, uslyšela jsem kapky vody "pleskající" o parapet. Tento zvuk mě doprovází celý den. Když prší je mi smutno, což asi nejsem sama, déšť má však své magično, svoji dobrou stránku.