Bezinternetový svět

18. ledna 2015 v 20:24 | Semi Lee |  Big World
Cítím se trochu neohrabaně. Skoro cize. I přesto, že píšu svůj blog. Svůj blog na rok a půl uspaný. Možná z něj udělám sněhurku a polibkem mu vdechnu kus života.

Ironie. Je opravdu ironií psát o životě bez internetu veřejně na internetu. Avšak můžeme jen polemizovat. Protože kdo ví jestli by to bylo dobré nebo špatné. Jistě, žádná kyberšikana by nefungovala protože by neexistovala, ale oni by si, ti docela malý lidé, nebo spíše monstra s malým sebevědomím, co musí ničit sny těm druhým našly jiný způsob. Věřte mi.

Kdyby nebyl internet, neexistovala bych. Neexistovala bych ve smyslu - neexistovalo by mé blogové já. A bez blogu bych vážně neviděla ten skok, můj vývoj, duševní, psychycký, tak trochu změnu z malé třináctileté holčičky až po dnešní verzi mého já - sedmnáctiletou slečnu. Teda kromě té černé díry, kdy jsem nepsala.

Moje slova, myšlenky a názory by přišly v niveč, protože by je nikdo neslyšel. Respektive neviděl. Problémy, které nevnímá každý, ale dokáže se nad nimi zamyslet, když na ně druhý upozorní je velmi důležitá práce nás blogerů a bez internetu by naše idee končily v odpadkovém koši, šuplíku nebo pod polštářem s přáním nenaplněných sladkých snů.

Naopak si musím ale přiznat, že žít v bezinternetovém světě bych asi snesla, i když vše je s ním lehčí, vše je pohodlnější a rychlejší. Vše se šíří rychlostí blesku. A tak trochu se nikdo nebojí promluvit. Protože internet, svět, kdy každý sedí za svým počítačem na nás hází roušku tajemna a anonymity.

 

Na rozloučenou

16. června 2013 v 20:18 | Semi Lee |  Semi Lee
Kam se jen poděla Semi Lee ?
To vám nikdo nepoví,
shon a nestíhání,
bylo její každodenní náplní.
Zdá se vám, že se snažím rýmovat slova ?
Nu což, změnila se doma.

Okay, přestanu s tím. Chtěla bych vám jen oznámit, že 17.července 2010 byl na světlo blogového světa byl můj blog přieden k životu. Už to budou tři roky a od té doby se moje články aspoň trochu vypracovaly. Ten kontrast od jednovětných článků až po tyhle. Byly časy, když jediným mým místem kam se schovat byl právě blog. Vždycky jsem byla vrba, které vše můžete říct a ona pochopí, ona poradí, ale nezatěžuje ostatní svými vlastními problémy.

A tak se v té malinké hlavičce zrodil veliký nápad. V každém článku je můj vlastní boj, boj s něčím co evidentně nezvládám sama, ale pomoc nechci přijmout. A pak se něco zlomilo. A já se nepotřebovala vyzpovádat. Upřímně, blog už pro mě není to, co býval. Už není nedílnou součástí mého já. Já a blog - jedna velká kapitola.

Je to smutné, ale vzdaluju se. Možná někdy si ještě takový blog založím, nebo v tomhle budu pokračovat. Někdy později. Ale teď chci jen podotknout, jsem o něco výš (pořád mám 161 centimetrů), ale myslím po duševní stránce.

A tak se chci rozloučit, né na dobro, ale tak nějak na dlouho. A tak na rozloučenou ještě jedna básnička.

Utichl hlas,
už není co říct.
všechny bolesti uzdravil čas,
vzal si vše, co mohl si vzít.

Každý den není stejný,
ale, každou noc se stmívá.
Každý problém, má své řešení,
i když i pravdu může být lživá.

Vždy něco skončí,
něco zas začne.
Schováni v houští,
čekáme, až se svět zhasne.

Ale tak to nefunguje,
my nesmíme ustoupit.
Ať jde každý do boje,
svůj cíl si nejde odkoupit.

A tak s vděkem,
za tu starost.
Jsem stejný člověk,
však v očích už mám jenom radost.

Nezapoměňte bojovat za vaše sny, přesě tak jak je to v každé mé básni. Nenechejte optimistus vymřít a dbejte na to, aby ste to byli pořád vy. Děkuju za ty tři roky a někdy zas napočtenou :)


Milý Ježíšku,

25. prosince 2012 v 20:11 | Semi Lee |  Big World
Opožděně krásné Vánoce a předčastně šťastný nový rok.

Ten každoročný shon, jen pro to aby se v 5 usedlo k večeři. Prostřídat v koupelně, dát cukroví na talíř, prostřít, zapálit svíčky, sát vánoční atmosféru a čekat na Ježíška. Pocity radosti a nějaké to kilečko na váze navíc. Kapr už neplave ve vaně, ale bezvládně, osmaženě leží na talíři, bramborový salát budem jíst ještě týden po štědrém večeru. Ale co, komu to vadí ?

S nadšením rozbaluju nejmenší dárek, na kterém je napsané mé jméno. Hádejte, co v něm asi je ? Věc, která nedílně patří k vánočním dárkům. Ano, ti kteří typovali ponožky mají pravdu. Ponožky. No tááák, přiznejte se, kdo z vás je pod stromečkem našel taky ? A komu udělaly stejnou (upřímnou) radost jako mně a mé sestře ? A děkuju Ježíšku za tu ladičku a za peníze na Anglii a ten úžasný plakát s motivem Londýnských červených telefoních budek ( ladí mi k diáři) , jen prosím příště nevybírej trsátka podle toho, jaká barva se ti líbí, ale podle těch čísílek na nich napsaných.

Jak bych to shrnula ? Vánoční, štedrý večer byl opravdu štedrý, hřejivý pocit rodinného kruhu, napsala bych krbu, ale máme jen gril a to na zahradě. Jsem ráda, že jsem ho mohla strávit takhle, někdo tu možnost třeba nemá. Nikomu nezaskočila kostička, taťka na zapálení prskavek na stromečku povolení nedostal, tak co by se mohlo pokazit ?

No a konečně se ještě dostávám k, pro mě, malému překvápku na blogu, a to uvodní stránka. Chvilku mi to trvalo, ale vypadá to dobře, takže asi můžu za všechny blogery úspěšně říct, že děkujem za krásný dárek k Vánocům.

Myslím, že po tomhle článku už vám zase vytrávilo. Tak běžte uždibovat dál z krabic s cukrovím, radostně se koukejte na stromeček a zapalte svíčku. Hlavně buďte štastní. Aspoň, když jsou ty Vánoce.

Ps. Omlouvám se. Nevím co to na mě leze, že je to táááák dlouhý, asi vánoční atmosféra.

 


Vánoční vymývání dětských mozečků

9. prosince 2012 v 11:07 | Semi Lee |  Big World
"Vždyť on ani nemá facebook." zaslechla jsem opodál, když jsem jela autobusem, jako každá den, do školy. Nejde ani o ten výrok, spíš jak o to, kdo ho z úst vypustil. Můžete hádat, kolik těm dvoum slečnám bylo. Tak možná 9 ? Plus, minus jeden rok. Proč ? Když mně bylo jako jim, pobíhala jsem odpoledne venku, hrála si s kamarády, a dokonce jsem si s nimi povídala. Upřímně, ani jsen nevěděla co je to slovo chat. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, a pokračovala do školy.

Nezdá se vám tohle "vymývání dětských mozečků" jako totální nesmysl ?

Nicméně, odcházet od tématu by se nemělo ( a já dělám jen věci, které se nemají.) A co teprve to "vánoční vymývání dětských mozečků" ? Za chvíli budou Vánoce, co myslíte vydrží sníh. Pardón, ta troška sněhu (Jížní Morava), ale třeba jo. Nikdy jsem nepochopila, stále ještě nechápu a nebudu chápat proč v tak malinkaté zemi, jako je Česko, kde nosí dárky Ježíšek, lezou do komínů Santové, před domy světélkují sobi a všechno, co v obchodech naleznete je s motivem toho obtloustlého staříka, kterému české děti říkají Ježíšku. Snad nikdy, mě to nepřestane rozčilovat. No co. Veselé Vánoce.

Ps. Rozhodla jsem se na Vánoce udělat jmenovky na dárky takhle (ty srdíčka na obrázku).



Ps. Ps. Nechci Santu, neberte mi Ježíška.

To je můj život.

14. října 2012 v 11:19 | Semi Lee |  Big World
Můj je jen můj život, a však nemůžu říct, že by mi ho někdo nemohl vzít. Hektický školní rok začal a já nic nestíhám, ale přece jen to dělám pro sebe. Učím se pro sebe aby měl můj život nějakých kvalit. No a co pak ten puberťácký, v mé mysli ještě nestárnoucí život.

Vraťme se o pár let dřív, do doby kdy nám patřilo celé pískoviště za domem, nebo tahle či tamta houpačka na dětském hřišti. Ano spávně, nejsou to vaše prokalená srudenská léta, ale je to dětsví. Ono sladké nezkažené párletí vašeho života. Znáte to "To je moje ! Já ti to nepujčím!" Malinkatí sobci vykřikující po svých kamarádech. Je záhadou, že tu nebo onu hračku ti malí caparti chtějí ve chvíli, kdy si ji chce ba jen i vypujčit nějaký ten školkovský přítel.

Posuňme se o kus dál, do školních lavic, kdy nám patří už i aktovka. A pak už si k tomu připisujete další věci, a mnohdy i osoby. Lidé, jako takoví, si strašně, až neobvykle přivkastňují všechno. Moje tužka, moje kamarádka, můj pes, moje holka, moje škola, moje práce, můj život, moje smrt. Dobře, ten poslední bod si za živa nikdo nepřivlastní. A pokud to dělají (nám nevědomky) lidé po smrti, dozvíme se to až, až tam.

Co nám, ale doopravdy patří ?

Na druhou stranu, začínám si uvědomovat, že moje jsou věci, ketré mi nikdo nemůže vzít, vzpomínky, ty dobré, a bohužel i ty špatné. A pak jsou tu rozhodnutí a za ně patřičné následky. Ta tíha všeho, kterou musím na svých "křídlech" unášet sama.


Nikdy nezapomněla.

15. září 2012 v 22:10 | Semi Lee |  Write
"Potřebuju další ráno. Novej nádech, čistej vzduch. Život bez poskvrnky a přátelé bez postraních úmyslů." vydechla Adele do temné zimní noci. Pousmála se nad tím, co řekla a začala přemýšlet o tom, co ji dovedlo až sem. Sem, na hřitov Sv. Antonína za městem. Dlouze se zadívala na bránu, a pak zvedla oči na věčerní oblohu plnou hvězd. "Kéžby všechno bylo tak jednoduché." zamrkala a vydala se směrem k pozlacenému vstupu do záhrobí. Celá se třásla zimou, i když na sobě měla huňatý zimní kabát s rudě červenou šálou. Rukavice jí vyčuhovali z obalu na kytaru, který měla na zádech. Popadla kliku a neslyšitelně ji stlačila. Brána zavrzala. Vítr se zvednul a udělal malý vír z prachu nad štěrkem, jež vyplňoval chodníčky mezi náhrobky. Adele se rozběhla, jí už dobře známím směrem, k místu, kde odpočíval člověk, na kterého je težké zapomenout - její děda. Kostelní hodiny pomalu odbíjely 9 hodin. Nikdo nikde. Adele se posadila ke hrobu a z kapsy kabátu vytáhla zápalky a svíčku. Holou rukou odhrnula sníh z bodu, kde bylo napsáno jméno Frankie. "Ahoj, dědo!" s úsměvem se sehla a položila svíčku těsně na okraj, a pak se posadila hned vedle hrobu. Zaštěrchala krabičkou od zápalek a řekla do prázdna: "Jak se tam nahoře máš? Je ti dobře? Není ti smutno?" Neohrabaně zapálila zmzlími prsty svíčku. "Já vím, taky se mi po tobě stýská, dědo." Zhoupla se a natáhla se pro kytaru."Víš co ? Naučila jsem se tu písničku, kterou si mi hrál. Úplně sama." rozzářili se jí oči. Protřela si je a pak si začala foukat do dlaní, aby si je zahřála."Chtěla jsem ti ji zahrát..." podotkla "...ale nevím, jestli se to může." Zakroutila hlavou a rozhlédla se do všech stran. "Ale nikdo tady není...a těm ostatním se to určitě taky bude líbit." Ofoukl ji studený vítr, který ji pobídl k tomu aby nahmatala 7. pražec a začala hrát. Klidná melodie se nesla celým tím tajuplným místem. Pomaloučku jakoby otevírala všechny dveře, ke každému tajemství měla klíč. Hrála dál. Sníh kolem svíčky začal měnit svoji konzistenci a proměňoval se na vodu, která jak bolest odplouvala pryč. Všechno kolem tálo, i Adelino srdce. Cítila, že je blíž k něčemu, co už tak dlouho postrádala. Cítila, že ji někdo chápe. Cítila, jak ji někdo ze zadu objímá, ale když otevřela oči, nikdo tam nebyl. Všechno bylo tak klidné a tiché. Jen její melodie zněla v korunách Líp, jež lemovali cestu k pomníku. Věděla, že ačkoli nikoho neviděla, nebyla tu sama. Byla tu s ním.


Feel like a sir.

7. září 2012 v 21:50 | Semi Lee |  Photos
Moje maličkost, si dovolila udělat svojí kamarádce radost narozeninovým dortem. Ehm a (ne)skromně se s vámi o něj chtěla podělit. Jou.


Slíbené odhalení s malinkou časovou ztrátou

30. srpna 2012 v 11:00 | Semi Lee |  Photos
Ukamenovat a zabít. Omlouvám se, řekla jsem tento týden a on už je čtvrtek, toho dalšího týdne. Prázdniny pomalu končí a tak si užívám každou volnou minutu bez školy. Tady jsou ty slíbené, steampunkem zavánějící fotky děl Milana Bauera. Na začátek to co mě uchvátilo nejvíce, a to starý gramofon.



Celá výstava v c.č.


že by "Všude dobře, doma nejlíp"?

19. srpna 2012 v 18:21 | Semi Lee |  Semi Lee
Ano, ano moji milí. Ačkoli se to nezdá, o 300km dál než bývám já, je docela dost chladněji a moje já si na to za ten týden nezvyklo. No, nebudeme chodit kolem horké kaše. Šumava je krásná a tichá. Plná kopců. Mé nohy moc nejsou zvyklé na 15kilometrovou chůzi do kopce. I když jsou mladé. No. Ale už jsem zpátky doma, su tu na našé jižní Moravě. Tož.

Jak některým z vás mohlo už docvaknout, letos se Semi Lee nejela opalovat do teplých krajim, někam k moři, ale zůstala věrná Česku. Upřesněme to na oblast Šumava. Nu, ona by i jela někam k móřu, ale co si budeme povídat. Prozatím její dovolenou řídí rodiče.

Ale i na Šumavě, je něco jiného než kopce. Znáte to, hardy, zámky. Na jednom hradě...Rabí, se jmenoval byla zajímavá výstava obrázků. Tam by si milovníci steampunk přišli na své. Mě osobně se to opravdu líbilo a v průběhu tohoto týden sem hodím pár fotek a něco o autorovi. Ale jeho jméno vám v tomto článku neodhalím. Aby jste se měli na co těšit.

Nuže, dneska je neděle. Prázdniny se užuž blíží ke svému konci. Ale pořád tu jsou ještě 2, zcela nepropařené týdny. Nějaký ten program by se u mě našel. Například kamarádovi narozeniny. Což mě přivádí k tomu, že bych pro něj měla vykouzlit dárek. Nenapadá vás něco ? Mimochodem bude mu 16.

A co vy, jak si užíváte poslední dny prázdnin ? Co jste ještě nestihli a máte to v plánu udělat ?



A na konec, 2 fotky, jedna s bratrancem a jedna se sestrou na Rabí. Přiznejme si, na tom koni to byla ale jízda.

Nemám slov, aneb slečna Lotty

1. srpna 2012 v 12:08 | Semi Lee |  Big World


Určitě ste, moji milí blogeři, slyšeli o epidemii bloďaté slečny Lotty, na seznamu AK (zařeného podle abecedy) na 128. místě. Co k tomu mám já ? Moje přiznání k Biondifóbii snad dostatečně vysvětluje to, že podle mě, fotky našpulených rtů, oděných do plavek, vyfocených před zrcadlem nejsou, jak to říct, dostatečně na úrovni pro AK. Avšak, asi se mé já mýlí. AK jde do kopru.

Omlouvám se, jestli jste očekávali něco jiného, třeba pochvalu pro Lotty, nebo tak něco. Aww. Ano, vtipkuju, tohle z vás nikdo očekávat nemohl.Nezlobte se na mě, ale i když teď mám na sobě roztomilé růžové pyžamko, nejsem dost "růžová" na to, abych ji pochválila. Není za co. Nádech a výdech rozhožčení blogeři s náznaky ponížení. Nesouhlasím s tím, že mám mít cokoli společného s ní, byť že je to seznam členů AK. Čím, čím to je, že Lotty, je geniální, když nepřípálí jídlo, a já se na tenhle post můžu hlásit tehdy, když dostanu nějaký opravdu "super extra kůl" nápad, jako například: "Jak od sebe dostat Lotty." Respektive, jak dostat osobu, jejímž, jediným úspěchem je nepřipálené jídlo v mikrovlnce, z AK.

3x hurá výběru. 3x hurá Lotty. Omluvte mě. Jdu si koupit flašku vodky a ubalit si jointa.



Ps. Jsem nejlepší !!

Edit* (12:17)

Odhoďte svůj širák v dál. Oslavujme. :) Lotty, již není naší součástí.

Kam dál