na Blog.cz

Naseďme si na hlavy papírový pytlíky a pak teprve poznáme, v kterém z nás se skrývá originalita. Všichni jsme originál...aspoň jsme byli, v den našeho narození. Ano, sice sme všichni brečeli a podezdřívavě se dívali na ty lidi kolem, dýchali jsme vzduch a pomalu si zvykali na to, že už nejsme rybky a neplavem u maminky v bříšku. Ale přesně v ten okamžik, jsme si taky uvědomovali, jak důležité je zapadnout a to nám zničilo nejmenší poznání originality.

Přispůsobit se, to jediné je vrahem. No jo, ale nenosit trendy á lá nejnovější "bárbínkovské hadříky" je přeci out a ne originální. (Aha, asi ve světě těch fiflenek nemáš co dělat Semi). Svět je tak nespravedlivej. Ehm. Ano, už mlčím. Jo, kam dojdou moje články jestli budu kritizovat tenhle svět, tuhle mládež a to kam to s ní spěje ? Možná nikam, protože i tohle přastává být originální. A co, tak si na hlavu rozklepnu vajíčko, hodím to na "fejsbůůček" a napíšu tam :"Neřeš mě, stejně mě nezajímáš. MucQ." a při prvním špatném komentu se rozbrečím.

Né, vůbec se nenavážím do těch slečen, jež tráví hodiny před zrcadlem a maskují svoji tvář, aby vypadali jako panenky Barbie a sami si říkají, jak jsou originální. Klidni se Semi Lee, tohle ti za tvé rozpáleně čevené tvářičky nestojí. Do háje. Chci aby po zeměkouli chodili všichni s papírovýma pytlýkama na hlavě, při čemž, by si tam každý něco namaloval, oči a tak. Dětinský. Taky bych chtěla dát volnost gumovým medvídkům, ale to je trochu od někud jinud.

Brzdi, už se moc rozepisuješ Semi Lee, kdo myslíš, že tuhle směs písmenek bude se zaujetím číst ?

Závěrem, abychom to nějak shrnuli. Nač být originálem, když tě stejně někdo okpíruje a ta tvoje originalita, se stává "originalitou". Je to jen o tom, že (až na pár jedinců) nikdo nemá svůj styl a já chci mít svůj styl. Jo, chtít můžu. Takže, karmínově rudé vlasy ( ano, ale já to chtěla dřív, než si to na vlasy napatlali ostatní, jen mi to máminka odmítala dovolit a na svém rozhodnutí stále - k mé smůle trvá ._.), černý malinkatý tunnel v uchu ( což mi nebude slušet, takže nic), vytetovaný anglický nápis na předloktí (prej až si budu vydělávat, ale ať si pak nestěžuju na svěšenou kůži) a svoji vlastní návrhářskou firmu( jo, chci být herečkou...poněkud velké sny mám), nebo aspoň plnej šatník od drop dead, sluchátka se spongebobem a conversky (ty botky rudé, už ale mám a miluju je). Aha, počkejte, to už taky není originální.

A při tom stačí, poznat samu sebe. Hodně štěstí.

Ne, vůbec teď v ruce nedržím kousek čokolády. Moje chuťové pohárky se nemůžou nabažit, ale mé zuby trpí. No jo, citlivky. Přestaňme se zabívat čokoládou, stejně mám nejraději lízátka. A zmrzlinu. Ale. K jádru věci. Uděláme tento článek ještě "plnohodnotnější".

Proč chápat sladkost jen jako něco "po okraj cukru narvaného"? Co každodení neřest? Něco, na co se nám zbýhají sliny, dělají chutě. Ano, vy pubertální prasata, vraťte se zpátky do židlí, a uklidněte své hormony.

Pomalu začínám zjišťovat, že jsem takový malý závisláček. Co takhle měsíc bez sladkostí ? Teď v létě, bez ochlazujícího nanuku, byť i jen vodového? Blázníte? Začínají se mi rozšiřovat zorničky a mé tělo zpracovává maličký kousek toho velkého zla. Čokolády.

Miluju muffiny a sušenky. Ráda peču. Sladké. Nuže, co si budeme nalhávat? Kam by došlo naše dětství bez toho, aniž bychom neurčovali jaku barvu má tahle a jakou barvu má tahle lentilka? Každé dítě musí milovat ty barevné knoflíčky. Jaké by bylo naše dětství bez toho, aniž bychom neponořili své obličejíky do dortu se šlahačkou na vrchu ? Jaké by bylo naše dospívání, aniž bychom neukousávali medvídkům prvně hlavu, než je zkonzumovali celé, čímž procvičujeme svůj humanismus ? Jaké by byli stanovačky bez opékání marshmallow, byť jen nad zapalovačem?

Ty ale nevíš, jaké to je. Být sám sebou, jak lehce napsané. Písmenka řadící se za sebou. A co ty ? Ty, ano Myslím tebe, přesně toho člověka, co si právě teď pročítá tyhle řádky. Bojíš se něco říct. Aby si náhodou, jak se říká, nešlápnul vedle. Ale proč ? To je ti napsáno životem, že budeš vždy jen ten outsider ? To se necháš ubíjet ? To si necháš vzít tvoje sny, jen pro to, že ti ostatní řeknou že na to nemáš ?

Já to nezvládnu. Tohle umí říct každý, a přec za zkoušku nic nedáš. Kolem mě poletuuje otravně bzučící komár a já jsem líná natáhnout po něm ruku, ale tak to nefunguje. Musím ho zkusit zabít. Jo, přiznávám, tohle asi nebyl moc dobrý příklad, ale nic jiného mě v tom ohlušujícím "bzukotu" nenapadlo. Jen protivníka míromilovně umčte, to postačí.

Vykročit pravou nohou. Na tom nezáleží. Podle mě, tedy ovšem. Co když všechno bude do puntíku dokonalé. Všechno bude vycházet podle plánu, jenže ty se nenaučíš inprovizovat a tvé dosavadní životní zkušenosti propadnou v niveč. Nehněvej se, zhluboka se nadechni a dopřej tvým ztrhaným plícím trochu uvolnění. A až teď si řekni: "Stojí mi za to, aby mě odradili od mé cesty?".

...aneb, někdy se nemá cenu schovávat.

Sakra. Nevím jak začít a to mě burcuje. Nevím jak začít, možná proto, že moje minulost je taková mdlá, šedivá, nezábavná, zkrátka, příliš nudná. Hold, mám za sebou jen 14 let. Za těch 14 let, co dýchám vzduch z totožné atmosféry jako vy, i když by se vám mohlo zdát, že sem z jinýho světa, jsem se už stihla naučit nepočůrávat se, psát, číst, počít, chodit, mluvit - ke smůle některých lidí. Dostat se na gympl a před tím vystřídat 2 základky. Určitě sem za tu dobu poznala pár skvělích lidí, kterých se nechci a ani nemám v plánu vzdát, ale taky jsem ztratila někoho, na kom mi hodně záleželo. Stihla jsem si vyvrknout kotník a šla jsem se sádrou za družičku. Stihla sem udělat pár věcí, které bych vzala zpátky, ale kdo ví kam by to se mnou dospělo. Ale co je hlavní, stihla sem se za tu dobu narodit.

Startovní bod. Neříkám, že bychom byli daleko, to ne, a já obzvlášť ne. Taky jsem zastáncem torie, že když za sebou necháme minulost a nenecháme ji dýchat pujde to s náma z kopce. Nikdo nemůže začít jen tak od začátku. Protože, to co jsme udělali v minulosti, to s náma šlape cestu životem a my, ačkoli si to občas nepřiznáme, bychom se bez toho neobešli.

Minulost

Jedno slovo,

tolik zážitků, tolik radostí.
Nikde začít nejde nanovo,

i když trpíš bolestí.

Minulost je o tom,

nechat ji žít.

V tobě nastal zlom,

už chceš odejít.

Vzdal si to příliš brzy,
ani do zadu ses neohlédl.

Tvůj mozek křičel brzdi,

tys ho, ale přehlédl.

Teď už je pozdě,
jen tiše naříkáš.
Už si to neudýchal, prostě,

před minulostí utíkáš.

Vzdávám hold všem dívčím zadkům. Na pátek 13. se neohraňuju, ale míním tím to slavné velikonoční pondělí. Obdivuju všechny, které vydržely nápor pondělního mrskání. Pro křesťany jsou Velikonoce snad nejvýznamější svátek, ale co to řekne mě, ateistovi? Ok, základy náboženství a proč jsou Velikonoce nás učili v 1.-3. třídě, základní školy.

Nemám Velikonoce ráda. Ne protože, by mi nějak vadila tradice, to spíš naopak, ale nelíbí se mi, jak to berou "dnešní" kluci. Ve 13letech si myslí, že se jim nalije, že si jim místo vajíček dají peníze. Kam to spěje? Kde jsou ty doby, kdy s mrskačkou honilo 1 děvče 10kluků po celým domě jen pro jedno, jediný vajíčko?

No a pak je tu ta bolest. Pekelně bolí, když kluci vezmou mrskačku za dtuhý konec a přejíždí vám od stehen až po záda. Myslím, že každá holka s tím má svoji zkušenost. Co si budem povídat.

"Hody, hody, doprovodky, dejte aspoň litr vodky?"

Už vidím, jak by 13letý maník vychlastil litr vodky. Ležel by v příkopu, do kterého by se svalil hned po tom co by na otravu alkoholem přišel o smysly, protože, takovou smršť, by jeho, na tuto dobu prej "už dospělé" tělíčko nevydrželo.

Kam se podělo to kouzlo? Vůně domácího mazance? Po něm zbylo už jen šustění igelitového obalu, od toho kupovaného.



S láskou a pořád ještě bolavým zadkem, vaše Semi Lee

A přec. Bojíme se něco říct nahlas. Nikdo v dnešním světě neřekne nic na "plnou hubu". Co si budeme nalhávat. Bojím se já, bojíš se ty.

Svoboda slova. Svoboda vyjadřování. Už mockrát zranilo slovo víc než meč. Nějak nevím co přesně napsat.Já jen aby mě někdo za svůj názor nezavrhl...Svoboda slova. Ha. Je smutné, že tomu věříme, ale bojíme se. Jo jo. Je to tak a né jinak. Co kdybychom třeba řekli, že se nám nelíbí, jak se k nám druzí chovají. Co kdybychom jednou, jedinkrát zkusili otevřít pusu na někoho, který je patrně nad námi. Jenže, my to ani nezkusíme, bojíme se. Strach o to, co si o nás ostatní posmyslí.

Boj. Svoboda. Boj. Svoboda. A nebo Boj a strach. Z čehož se , a to nečekaně, vyvíjí prohra. To jsme přeci jen trochu nedomysleli. Nemyslíte?

Jenže mi jsme ticho.

Mumláme si pro sebe to, co nás na tomhle světě ser...štve. Ale nahlas to neřekneme. Raději si hned sami odpovíme. Je to blbost, vypadal bych jako idiot, ale co když pravda je jinde a náš nápad bude geniální ? Ale to nikdy neokusíme. Nikdy až do té doby než se odhodláme.


Mimochodem, sem to jen já, kdo na té fotce vidí mrak ve tvaru srdce ? Nemám být sice čí láskou zaslepena, ale s tím záměrem jsem tu fotku pořizovala.

Proč se k lidem chováme tak, jak se chováme? Proč nám není všeho dost ? Proč pomoi druhým nedokážeme ? Jen samé já! Myslíme sami na sebe. Sobečtí pokrytci - hráči na entou. Vyhrát, to nás drží nad vodou. Ono přece není důležíté jen se zůčastnit, ale vyhrát. Přehnaná kritika k nám promlouvající. Musíme se naučit číst mezi řádky.

Není to o tom, že ten chce tohle a ten tamto. V dnešním světě je to spíš : "Já chci tohle a ty nebudeš mít nic."Myslíte, že tohle je fér? Otázky typu "A co z toho budu mít já?" jsou nedílnou součástí nějakého činu nebo skutku. Proč bych dával jiným, kdy "Sám mám málo."?

Možná se ostatní spoléhají na to, že to za ně udělá někdo jiný. Nejde jen o peníze, ale co třeba darovat krev nebo, pro ty se slabší povahou a bez fobie z krve, proč třeba nedarovat oblečení, stejně by vám jen hnilo ve skříni, ale né to je vám přeci líto. A není vám líto třeba těch lidí, myslím ty, kteří toho opravdu nemají nazbyt. Ty, u kterých jeden průměrný plat živý 6člennou rodinu.

Lidé si stěžují na nízké platy, já osobně si nemyslím, že zrovna ti, kteří o zvýšení žádají ho potřebují zvýšit. Holt nebudou mít každý týden nový oblek, nebo botyk od Gucci.

V tomto světě je víc hodnotí vzhled a to jak "narvanou" má dotyčný peněženku, než to jací doopravdy jsem. Tymyslete se, uvědomte si, že na nové kabelce od Prady váš život nezávisí.

Znáte ten pocit, když ste mezi dvěma promastmi a stojíte na jednom záchytném bodě, z kterého můžete utéct jen tak, že roztáhnete křídla a odletíte pryč ? Znáte ten pocit, když vám není zrovna do smíchu a vy potřebujete být sami ? Znáte ten pocit, kdy si prostě máte potřebu vytvořit "Svůj vlastní svět?" Ano, bydlím v Česku, ale nechme se trochu unést.

Má země. Můj stát. Moje místo.

Prostě tam, kde se cítím svá.

Tam, kde platí poze jedno pravidlo. A to, že pravidla se mají porušovat. Taková země-nezemě. Ne, nehraju si na Petra pana a né nejsem Wendy.

Moje země je tam, kde nikdo nemůže přijít a otevřít ty krásné červené dveře do snů. Do snů, ve kterých můžu lítat.

Jo. Moje země má červené dveře ! Něco se vám nezdá? Nemělo by. Moji mapu k mému světu nanajdeš. Muheh.